Český konstruktivismus v exilu. Výstava ukazuje díla umělců, kteří se prosadili v západním Německu
Kutnohorský GASK připravil v širších souvislostech objevnou výstavu tří českých exilových umělců, s jejichž tvorbou se domácí publikum mohlo ve větší míře seznamovat až po roce 1990, ale zpravidla jen prostřednictvím menších nebo skupinových výstav. Výjimky se objevily: v roce 2007 uspořádala Východočeská galerie v Pardubicích retrospektivu Františka Kyncla (1934–2011) Geometrie v meziprostoru. O pět let později vzdala Galerie Zdeněk Sklenář společně s vizuálním umělcem Petrem Bielickým a v Německu působícím americkým výtvarným teoretikem Davidem Gallowayem hold Milanu Mölzerovi (1937–1976), autorovi českému publiku tehdy stále nepříliš známému mimo jiné i proto, že zesnul v Düsseldorfu ve věku pouhých osmatřiceti let. Právě Galloway tehdy označil Mölzerovo pojetí obrazu za „barokní minimalismus“. Alespoň nejznámější z trojice, Jiří Hilmar (1937–2026), který ještě před emigrací spoluzaložil Klub konkretistů, se dočkal samostatných výstav už v 90. letech v Klatovech a Českých Budějovicích.
Kurátoři výstavu Mölzer Kyncl Hilmar 1968–1978 (do 13. 9.) vymezili obdobím po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, kdy se všichni tři autoři rozhodli odejít do exilu v západním Německu, a rokem 1978, který ohraničuje dobu, kdy se z někdejších emigrantů staly nezpochybnitelné osobnosti západoněmeckého kulturního života. Přestože Mölzer zemřel už v roce 1976, byla mu posmrtně uspořádána výstava v Kunsthalle v Darmstadtu. František Kyncl –
hned začátkem 70. let – vedle vlastní tvorby založil malou bytovou galerii v Düsseldorfu a později se jako vydavatel časopisu Černé na bílém stal významnou součástí československého exilu, mimo jiné i díky akcím na podporu Charty 77.
Jiří Hilmar už v gelsenkirchenské umělecké kolonii Halfmannshof připravoval výstavy celoevropského významu; objevila se tam například skupina ZERO, nizozemská skupina Nul, François Morellet nebo Rafael Soto.
V Kutné Hoře se podařilo shromáždit zhruba sedmdesát děl, doplněných o dalších artefakty: deníkové záznamy, fotografie, novinové výstřižky nebo plakáty z výstav, například Kyncl Hilmar v Gelsenkirchenu v roce 1974. Osu tvoří vizuální cestovní deníky Milana Mölzera, které osobitým způsobem odkrývají realitu života v emigraci. Výstava je výjimečná nejen jako záznam doby, výrazně akcentující společenský kontext: ukazuje, jak rychle se všichni tři během několika let prosadili na prestižních místech západoněmecké výtvarné scény, včetně studií na prestižní Akademii v Düsseldorfu v revoluční éře Josepha Beuyse na začátku 70. let. Jejich díla, která se i dnes vzájemně doplňují, vyrůstají ze společného konstruktivistického základu. Fascinující je sledovat sdílený důraz na konstrukci, řád i geometrii, ale také výraznou míru rukodělnosti.
Mölzerova tvorba působí mimořádně silně právě svou střídmostí. Skvělé jsou jeho minimalistické, a přitom univerzálně působící papírové struktury, včetně partitur na pergamenovém papíře. Mezi nejzajímavější Kynclovy organické struktury vystavené v GASK, navázané na konkretismus, geometrické umění a op-art, pak rozhodně patří velkoformátové objekty skládané z bambusových tyčinek, v nichž se řád geometrie setkává s proměnlivostí organického růstu. Hilmarovu tvorbu pak charakterizují optické reliéfy na půdorysu čtverce i pozoruhodné kinetické objekty, stejně jako pozdější práce, v nichž dřevěné latě svazoval šňůrkami a klížil do nových celků. Však také upozorňoval, podobně jako Stanislav Kolíbal, že „geometrii vnímá jako zákonitost“, ale že i „stavěl na chybách, které v systému udělal“, což je jedna z vlastností, jež byly většině konstruktivistů vždy vlastní.
Právě jsi četl článek jen pro předplatitele a někdo ti ho nasdílel, protože stál za to.
A takových u nás máme spoustu, stačí si odemknout přístup.
