Sex, který štěká, nekouše. Adaptace divadelní hry s hvězdným obsazením se bojí pustit povrchní pikantnosti
Nejpředělávanějším filmem všech dob – Guinnessova kniha rekordů eviduje čtyřiadvacet remaků – je italská konverzačka Naprostí cizinci (2016), do česko-slovenského kontextu převedená pod titulem Známí neznámí (2021). Konverzačky (a horory) nejsou nejpředělávanějšími filmy z nějakých zajímavých důvodů, nýbrž prostě proto, že jsou levné. Stačí vám dialogy, několik herců a pár lokací nebo taky jen jeden byt. V Naprostých cizincích se v takovém bytě sejde skupina přátel ke společné večeři, ve snímku Pozvání se totéž týká dvou sousedských manželských párů. Film herečky a režisérky Olivie Wildeové je americkou verzí španělského originálu Sentimental (2020).
V nádherném, starém, nedávno zrekonstruovaném bytě v San Francisku (ale na tom dějově kromě úvodní sekvence vůbec nezáleží) bydlí čtyřicátníci Angela a Joe. Když se Joe dotrmácí z práce domů, zjistí, že jeho žena pozvala na večeři pár bydlící o patro výš a že je uprostřed až manických příprav. Joe nemá na nikoho náladu, natož na sousedy, kteří je po nocích obtěžují hlasitými projevy při sexu.
Když atraktivní Piña s postarším Hawkem dorazí, pokoušejí se všichni čtyři vytvářet přijatelnou atmosféru pomocí společenských konvencí, ale konverzace se brzy rozjedou do stran a Angela s Joem se o sobě navzájem i o sobě samých dozvědí věci, které asi nechtěli vědět. Stejně jako protagonisté Naprostých cizinců.
Už původní Sentimental byl adaptací divadelní hry. A tento dramatický půdorys z Pozvání nepříjemně trčí. Filmové vyjadřovací prostředky ve snímku prakticky absentují, což se týká i režie: Wildeová prostě nechává postavy včetně sebe (hraje Angelu) mluvit jednu přes druhou a vrcholem akce je, když se někdo přesune z obýváku do pracovny nebo k oknu. Situaci nijak neozvláštňují ani rutinně pojatá kamera a mechanický střih. To by nevadilo, kdyby film – jak to u konverzaček z definice má být – táhly silné dialogy, jenže ani ty se dlouho nekonají. Zejména Joe s Angelou jsou schopni tutéž informaci zopakovat jeden po druhém i třikrát; snad má jít o práci s přiznanou trapností, snad to má vyjadřovat odlišný pohled postav na určité téma, snad jde o pokus zachytit verbální afekt určité vrstvy americké společnosti, ale výsledkem jsou chuchvalce slovní vaty. Problém představuje i to, že postavy mají nevyrovnanou stylizaci: zatímco Joe (komik Seth Rogen) a Angela působí jako neurotici z béčkové kopie Woodyho Allena, Piña (Penélope Cruzová se zbytečně nuceným exotickým přízvukem) a Hawk (lehce slizký Edward Norton) se z jakž takž realismu překlápějí do polohy crazy komedie.
Různoběžné konverzace se nakonec nezadržitelně stočí ke „slonovi v místnosti“ – sexu. K tomu hlučnému, provozovanému o patro výš, který má nečekané vysvětlení, přes ten, řekněme, cudnější v bytě hostitelů až k tomu, k němuž se zjevně schyluje. Dochází k odhalením souvisejícím například s jízdami výtahem, přiznáním týkajícím se zmíněného okna a dalším zjištěním. Pikantnost dialogů a časem i situací je však pouze povrchová: scénář málokdy tne do živého, jen výjimečně odkryje emoce skutečně dráždivé nebo, nedej bože, drásavé. „Pes, který štěká, nekouše,“ říká se o lidech, kteří stavějí své sexuální zkušenosti na odiv; Pozvání mohlo skutečně hryznout, ale to by nesmělo mít plnou tlamu světáckých řečí.
Jako zrnko písku v perlorodce ve filmu tlačí a dráždí a obaluje se významy nepřítomnost Maggie, dvanáctileté dcery Angely a Joea. Právě ona dává zápolení svých rodičů věrohodnost a třetí rozměr a právě i díky ní snímek v závěru – konečně a vítaně – ztěžkne. Masky a konvence odpadnou a z „pozvání“ se stane „přiznání“. Upřímnost osvobozuje. A zdaleka ne jen v sexu.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
