Na place si sahám na své psychické dno, říká herečka Ema Businská. Ve filmu Bojovník bojuje emocemi
Film Bojovník scenáristů a režisérů Vojtěcha Friče a Tomáše Dianišky, který měl v pondělí 6. července světovou premiéru na MFF Karlovy Vary, se odehrává v drsném prostředí zápasů MMA. Bývalý špičkový boxer Pavel Hoffmeister alias Hoff dostává po letech strávených mimo sportovní svět nečekanou nabídku vrátit se do boje – ale ne do ringu, nýbrž do oktagonu. Vedle zápasníků a rivalů, které ztvárnili Milan Ondrík a Ján Jackuliak, jsou ve filmu ze zdánlivě pouze mužského prostředí klíčové i ženské postavy. Hlavní ženskou roli, Hoffovu dceru Báru, hraje Ema Businská, známá z pohádky Princezna stokrát jinak, komedie Kouzlo derby nebo seriálu Zlatá labuť.
V tiskových materiálech k Bojovníkovi říkáte, že Bára je „tvrdá, uzavřená a vůči otci nekompromisní“, což souvisí s traumatem z tragédie, která jí v dětství rozbila rodinu. Můžete ke vztahu Báry k Hoffovi říct víc?
Bára vyrůstala bez obou rodičů: přišla o mámu a najednou i o tátu, protože Hoff s ní poměrně dost velkou část jejího dětství vlastní vinou nebyl. Vyrůstala s babičkou. Do toho brzo otěhotněla, musela se starat o malé dítě, je single matka. Takže je tím vším hodně poznamenaná. Je tak tvrdá právě proto, že ví, že tvrdá být musí. Udělaly to z ní okolnosti, které se jí v životě přihodily. Je to hodně těžká a náročná role.
Vaši filmovou babičku hraje Eliška Balzerová. Jak jste spolu fungovaly?
Musím zdůraznit, že Bojovník je obsazený opravdu skvělými herci, za mě jsou to herci s velkým H. S Eliškou jsme měly tuším jen dva natáčecí dny, ale fungovaly jsme dohromady skvěle. Když jsme spolu měly první čtenou zkoušku scénáře, vymýšlela našemu vztahu background: třeba že jsme spolu jezdily na vodu, a proto máme rády bratry Nedvědy. Vlastně vymyslela celé Bářino dětství, nalajnovala náš vztah. To mi hrozně vyhovovalo, protože jsem díky tomu věděla, co naše postavy mají za sebou.
Bářinu dceru ztvárnila Mia Bankó, která hrála například ve filmu Světýlka, jenž na MFF Karlovy Vary soutěžil před dvěma lety. Prý jste v rámci přípravy na roli matky „trénovala“ se svými synovci. Jak byli staří?
Mladšímu byl asi rok a půl, ještě se nosil a kojil, staršímu bylo o rok a půl víc. Odnesla jsem si z toho hlavně to, že takhle malé dítě potřebuje nepřetržitou pozornost a péči, vaši neustálou blízkost, třeba když ho uspáváte... Nikdy se od něj nemůžete vzdálit, nemůžete ho nikdy nechat samotného a já jsem věděla, že právě tohle potřebuju propsat do svého vztahu s Miou. Potřebovala jsem si ji třeba pochovat, abych věděla, jak je těžká. Potřebovala jsem vědět, jak voní, potřebovala jsem si ji osahat, i když to může znít divně.
Rodiče vědí, že na tom nic divného není, svoje děti znají všemi smysly.
Tak to potřebujete cítit i jako herec, abyste s dítětem navázal skoro rodičovský vztah. Aspoň já jsem to tak vnímala, snad jsem šla správnou cestou. Jinak jsem péči o děti docela znala, od sestry jsem měla odpozorované, co všechno takhle malá děcka potřebují a jak moc to může být náročné. Tohle mě nepřekvapovalo, ale na place jsem byla překvapená tím, jak pro mě bylo těžké udržet si ten mateřský pocit v sobě. Dost jsem z něj vypadávala.
Bojovník je ze sportovního prostředí, hlavní mužští hrdinové museli v rámci příprav hodně fyzicky dřít. Vy sama sportujete, věnovala jste se například veslování a vodnímu slalomu. Máte ve filmu i sportovní scény?
Ne, to mě úplně míjelo. Moje Bára figuruje spíše v té soukromé dějové linii, stejně jako postava Markéty, kterou hraje Hanka Vagnerová. Bára ukazuje a vysvětluje, proč je Hoff takový, jaký je, i to, proč je sama taková. A drama se točí okolo toho, že ona nesouhlasí s tím, aby její otec nadále bojoval. Hoffovo vnitřní rozpoložení je z velké části formováno právě Bárou a jeho vnučkou.
Jaké tedy byly ve filmu o bojových sportech vaše nejextrémnější scény?
Je tam scéna, kde Bára zjišťuje, že ji ten její táta asi úplně neposlouchá. A že má určitá zdravotní rizika, která se se zápasením moc neslučují. Bára jako zdravotní sestra ví, že to je vážná věc. Tuhle scénu jsme natáčeli asi dvě a půl hodiny – nebo možná míň, ale pro mě to bylo pocitově strašně dlouho. Musela jsem se hodně soustředit a do toho plakat a křičet, spousta emocí v jedné scéně najednou. Bylo pro mě těžké udržet se v tomhle naladění tak dlouho. A jako by to nestačilo, potom jsme točili scénu, kde strašně moc pláču v autě. Já emoce na place prožívám reálně, což znamená, že si sahám na své psychické dno. Točit pláč, když jsem už tak byla úplně vyčerpaná, bylo fakt těžké. Do toho jsem měla nějakou angínu, teploty, netočila jsem v úplně dobrém stavu. Bylo to náročné, ale krásné natáčení.
