Kamarádky do deště. Prvotina šéfredaktorky Lidé a Země popisuje útrapy stáří i odpudivost 50. let
„Během balení svých osobních věcí sis vzpomněla na to, co ti jednou řekl táta. Jabloně jsou jako my. Nemají rády změny. Přesadit strom starší deseti let je skoro nemožné. I když má kořeny široce rozvětvené, přesazení většinou špatně snáší a obvykle nepřežije…“ Z této pasáže čtenář okamžitě pochopí, proč šéfredaktorka cestovatelského měsíčníku Lidé a Země a tvůrkyně videopodcastu ExotiVeronika Kratochvílová (*1987) pojmenovala svou prozaickou prvotinu Kořeny jabloní (vyd. Paseka).
Pod obálkou od Jaromíra Švejdíka se skrývá příběh zajímavý co do stylistiky, i pokud jde o téma: ve dvou pečlivě jazykově odlišených narativních liniích se střídá perspektiva sedmatřicetileté Lenky Moučkové, obyčejné holky po rozchodu a nevynuceném odchodu z práce, a Magdaleny Šámalové, narozené 24. října 1936, někdejší „dcery kulaka a milenky nenapravitelného rebela“, aktuálně „femme fatale s prošlou záruční lhůtou“, zaparkované v „děcáku pro rakváče“, jak Lenka přezdívá domovu důchodců.
Ty dvě se setkaly díky tomu, že mladší ženě chodí do schránky nájemního bytu, kam se nastěhovala, korespondence té starší. A protože má Lenka dost času, momentálně palčivěji než kdy jindy neví, co se životem, a zcela výjimečně se coby zpovykaný jedináček rozhodne být někomu prospěšná, Magdalenu vyhledá. Přes časovou propast se ty dvě rychle spřátelí, ačkoli Lenčin přístup občas budí dojem, že Magdalenu jen pozoruje za sklem zoo: „Obrovský klouby působí ve srovnání s kostnatýma prstama legračně nesourodě. Jako by k sobě někdo přimontoval dílky ze dvou různých stavebnic. Duplo s Technicem…“ Lenčiny pasáže jsou rozpustilé a obhroublé, Magdaleniny starosvětsky kultivované; celoživotně četla za nároďák, jak by se dnes řeklo, a nemožnost žít svobodně a dobrodružně, v pravdě a lásce, si léčila příběhy z knih.
Navzdory dominující neobvyklé du-formě, vyprávění v druhé osobě, i přes pár moderních tiků uniklých do Magdalenina pásma („být maximálně milý“) se příběh o lásce, osamění a nepochopení skvěle čte. Autorka je empatická a lexikální bezprostředností čtenáře mile překvapuje, občas až šokuje – „tolik zlozvyků, jako má on, má snad už jen babiččin pes, kterej žere svoje vlastní hovna“. Próza nepůsobí jako stylistické cvičení, ale jako zralé dílo založené na autorčině rodinném traumatu – její rodinu komunisté v 50. letech vyhnali z vyvlastněného statku v jižních Čechách.
Jediná věc tak čtení překáží: vakáty! K čemu jsou tři zcela volné stránky mezi vyprávěcími linkami obou žen? Občas jde o oddělení kapitolky zvíci jediného odstavce… Tento grafiččin nápad se jeví jako přinejlepším rušivý, spíše však absurdní.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
