Psáno na keťáku: Deník o změně pohlaví je překvapivě přátelský
Americká aktivistka, psycholožka a publicistka Hannah Baer ve svých memoárech Muzeum sebevražd jedné trans holky mluví převážně o změně pohlaví, což je téma vážné. Svou výřečností a upřímností knížka vyčnívá z běžné produkce, respektive z toho, co si pod běžnou produkcí představujeme, protože jí na pultech zase tolik není. Na neběžné, tedy queer (doslova divné, přeneseně LGBTQ+) knihy se specializuje nakladatelství Tranzit.cz, jež je vydává s pomocí crowdfundingu. Boří mýtus, že tímto způsobem se na svět derou jen samozvanci. V Tranzitu jde o kvalitní, nekompromisní literaturu.
Loni zabodovala francouzská padlá právnička Constance Debré s neúprosnou autofikcí Love Me Tender. Letos v květnu jí, opět v překladu Petry Zikmundové, vyšlo navazující Jméno a ještě koncem loňského roku Tranzit.cz hodil do placu Muzeum sebevražd jedné trans holky z pera Hannah Baer v překladu Sylvy Ficové (původně vyšlo v Los Angeles v roce 2019).
Káčko jako prsten
Nelze nevzpomenout na kauzu titulu Nevratné poškození, který mělo v roce 2024 vydat nakladatelství Albatros, ale nakonec couvlo. Spisovatelka Abigail Shrier v knize tvrdí, že za „epidemii“ genderové dysforie může to, že se o ní pořád mluví a píše. Změna pohlaví se stává univerzální odpovědí na každé trauma z dětství. Cesta zpátky je trnitá, takže dvakrát měř, jednou řež. Nejsi Arabela, abys mohl otočit prstenem a jen tak být někým jiným. V literárních časopisech tato bagatelizace vyvolala bouři nevole. Albatros dal od Shrier ruce pryč a knihy se ujalo nakladatelství Bourdon.
Muzeum sebevražd jedné trans holky by nějakého čtenáře teoreticky mohlo přivést na cestu změny pohlaví, ale Baer nikomu nenasazuje růžové brýle. Víc by se dalo mluvit o propagaci drog, protože je vyloženě zamilovaná do ketaminu. Ten byl původně používán jako sedativum pro koně. Psychologové s ním dnes experimentují jako s instantním antidepresivem, ale užívá se také jako disociativní party droga. Člověk na ní je povznesený nad své tělo.
Nejlépe vám to naservíruje samotná Baer, která se o své „drug of choice“ rozepisuje moc ráda. Píše, že bez „káčka“ by ji změnit pohlaví asi nenapadlo. Je ráda, že se s drogou setkala. Některé pasáže píše přímo na ní.
Potenciální kult
Oblibě „káčka“ odpovídá styl textu, který se vrhá vpřed. Nepřemýšlí předem, přemýšlí psaním. Vidíte normální text, ale cítíte rychlost světla, emoce oproštěné od autocenzury. Na „káčku“ si autorka uvědomuje svou dívčí drzost a coby muž podstupující změnu pohlaví ji trochu přehrává. Baer by s touto formulací nesouhlasila. S tím mužem, ne s přehráváním. Ten muž byl přece žena už předtím. Problematice vyjadřování „transnosti“ se také věnuje ráda.
Baer se nevymezuje vůči mainstreamu, spíš vůči různým názorovým frakcím uvnitř samotné queer komunity, do které tímto čtenáře zasvěcuje. Nebudete rozumět všemu, ale díky bezelstnému podání knihu může číst opravdu každý. Možná až na děti. Hlavně kvůli těm drogám a také pornografickým pasážím. Nejsou přítomny nijak přehnaně, spíš v důsledku zmíněné upřímnosti, potažmo toho, že autorka je promiskuitní, a to způsoby, o kterých uslyšíte poprvé.
Zákazy mají efekt zakázaného ovoce, takže kniha by mohla mít potenciál stát se jakýmsi Mládím v hajzlu (JOTA, 1993) doby postgenderové. Je tu však také spousta informací týkajících se duševního zdraví, psychoterapie a podobně. Nejde jen o tranzici, ale o boj člověka o svou identitu a legitimitu. Zkrátka o blízké nahlédnutí do jednoho lidského osudu.
Hannah, Michal, seznamte se
Možná mě budete podezírat z požití ketaminu, ale kromě Na cestě (1957) Jacka Kerouaka mi Muzeum připomíná ještě Převážně báječný rok (Cosmopolis, 2026) Michala Viewegha. Každopádně tím, že jde o dvě nejlepší knihy, které jsem letos četl. Minimálně nejčtivější, tedy takové ty, u kterých ráno vstanete s pocitem, že máte program.
Obojí je skvělá literatura, protože se to jako literatura netváří. Autoři se nestrachují o svou image. Občas mohou působit nabubřele a sebezahleděně, ale to k tomu patří. Dobrý spisovatel je chodící obětí své mrazivé upřímnosti. Ta se hodně vyzdvihovala u Debré, u Viewegha už méně. U Baer je sebevražedná. Snad proto, že kniha je o tom, že svou sebevraždu přežila. Píše ji proto, aby čtenáře od sebevraždy zachránila.
Svou otevřeností trans lidi polidšťuje podobně jako Vieweghův deník polidšťuje Ukrajince. Ne tím, že mává Listinou základních práv a svobod, ale tím, že sázavský spisovatel svou přítelkyni a jejího syna popisuje, jak je vidí. Při pohledu na čtenářské základny obou knih bychom asi nabyli dojmu, že stojí na opačných pólech, ale obě rozhodně stojí na straně čtenáře. A to je jediná strana, kterou má v literatuře smysl volit.
