Román Ohromní optimisti sleduje gay scénu v polovině 80. let i Paříž před teroristickými útoky
Před lety jsme po škole pravidelně hrávali počítačovou hru Counter-Strike. S puškou v ruce běhala naše postavička sem tam a snažila se trefit nepřítele – a pak se najednou skácela k zemi, protože nepřítel trefil ji. Vzhledem k množství míst, kde se dalo schovat, se po takovém zásahu nejčastěji ozvala jednoduchá otázka: Odkud ta rána, sakra, přišla?
Podobně se musejí cítit postavy z knihy Ohromní optimisti americké spisovatelky Rebeccy Makkaiové (*1978) z roku 2018, kterou v tradičně vynikajícím překladu Petra Eliáše vydala Paseka. Mezi gayi žijícími v Chicagu se totiž šíří AIDS a zdá se, že před nákazou není úniku. V monogamním vztahu se nakazit nemůžete? Co když příteli ujedou nohy a vyspí se s někým nemocným? A co spát jen s nesmělým podřízeným, který se nevyoutoval a působí jako panic? To by šlo – kdyby panicem skutečně byl a nevyspal se před vámi s kdekým. Na protagonisty zkrátka číhá past vedle pasti, a to v době, kdy je léčba HIV v plenkách, a zdravotní pojišťovny navíc dělají možné i nemožné, aby nemusely za nákladnou léčbu choroby, jež postihovala především gaye, platit.
Takřka pětisetstránková kniha, za niž byla autorka nominována na Pulitzerovu cenu a Národní knižní cenu, začíná v roce 1985 během zádušní mše za muže jménem Nico. Vydává se na ni zaměstnanec galerie Yale a jeho přítel Charlie, jenž řídí queer časopis Out Loud Chicago. A taky Nickova mladší sestra Fiona. Ta v druhé linii románu přilétá v roce 2015 do Paříže, aby zde pátrala po dceři, která se před lety přidala k sektě a pak ji osud pravděpodobně zavál právě do Francie, a to i s malou dcerou. Ve městě kulturní smetánky, stojícím na prahu teroristických útoků v Bataclanu, čelí Fiona nejen přítomnosti, ale i minulosti, která se jí připomíná na každém kroku. Jedenapadesátiletá žena bydlí u slavného fotografa Juliana, jenž před třemi dekádami šíření epidemie v Chicagu dokumentoval, a není to zdaleka jediný důvod, proč se v paměti vydává do doby, kdy musela sledovat postupné strádání nejen svého bratra, ale i nejbližších přátel.
V rukou mnoha spisovatelek by se podobný námět změnil v emočně napjatý, ale umělecky nepřesvědčivý příspěvek k žánru misery porn. Rebecca Makkaiová se však ve své první do češtiny přeložené knize ukazuje jako autorka příliš dobrá na to, aby se dopustila podobných přešlapů. Snad i díky tomu, že vyučuje tvůrčí psaní, konstruuje román s naprostou suverenitou a neokázalostí. Postavy v jejím příběhu nejsou jednorozměrní chudáčkové, sledujeme je v jejich lepších i horších obdobích, ve chvílích, kdy sedí u postele umírajícího kamaráda, i v obdobích, kdy je třeba řešit především každodenní starosti. I když je epidemie AIDS nejvýraznějším tématem knihy, Ohromní optimisti zdaleka nejsou jen o ní. Je pravda, že protagonista Yale se strachuje, že se nakazí, postupně zjišťuje, kdo z jeho známých a přátel už se chystá na bolestivý odchod, a dostává se i do situací, kdy je kvůli chorobě společensky ostrakizován. Ale taky má na starost převzetí velmi vzácné umělecké sbírky. Vyslechne si sugestivní vyprávění o meziválečné Paříži, řeší spory s nadřízenou, soužití s kolegy, vlastní kariéru, ale taky milostný život, který epidemie samozřejmě všelijak ohýbá a překrucuje.
Především díky tomu jsou Ohromní optimisti románem, k němuž se nejlépe hodí slovo poctivý. Knihou s vypravěčským tahem, která se stěží odkládá, ale zároveň se v ní pod slupkou místy napínavého, místy poklidného příběhu skrývá mnohem víc života, než se na první pohled zdá.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
