Prozaik Štěpán Javůrek: Nemám rád nostalgické vzpomínání na dobu komunismu
„Nechápu, proč jste se tak hnali do té revoluce, když si s tím teď nevíte rady,“ říká starý komunista, děda Miloš, když porevolučním hochštaplerům pod rukama krachuje fabrika na trolejbusy. A dodává velkou pravdu: „Nechápu, proč si musí v téhle nové době každý říkat manažér a vypadat u toho jako majitel kolotoče.“ Ale to už jsme v samém závěru Let sametových, nové knížky ŠTĚPÁNA JAVŮRKA (*1987). Rodák z Ústí nad Labem, který se přes dětství v Chomutově posunul do Jáchymova, je autorem sedmi bestsellerů řešících historii pohraničí: Chaloupky, Sudetský dům I–III, Nebe nad Perninkem, Krušnohorské osudy I a II… S novinkou se vrhl do neprobádaných vod, totiž k oddechovému čtivu.
Váš nový román Léta sametová je hořkosladkou komedií, knihou plnou příslovečného laskavého humoru a příhod jedné obyčejné rodiny za blížící se sametové revoluce. Proč najednou brnkáte na humornou notu? Máte pocit, že Evžen Boček po neúspěchu své poslední Aristokratky na smrtelné pohovce musí být nahrazen?
Kdykoli něco píšu, dělám to výhradně tak, jak to zrovna cítím, nehledám žádnou díru na trhu. Psaní trilogie Sudetský dům pro mě bylo těžké: téma vyhnání Němců a českého osidlování jejich domovů, poválečná traumata a do toho rovnou stíhání komunistické policie a kriminály plné politických vězňů… Jak jsem v tom seděl a ležel, nedělalo mi to občas úplně dobře, tak jsem si řekl, že napíšu něco veselého, u čeho nebudu muset moc přemýšlet. Inspiraci jsem našel ve své rodině a zážitcích z dětství. Můj nakladatel, MOBA, mě přesvědčoval k napsání dalšího historického románu, protože to je teď na vlně a jsem tam zaškatulkovaný. O to raději jsem ovšem utekl k něčemu jinému. Měl jsem asi třetinu Let sametových rozepsanou před pěti roky, jenže pak jsem dostal nápad na Sudetský dům. Rukopis jsem okamžitě odložil a vrhl se opět do historie. Teď jsem se vracel k něčemu, co už jsem začal, ačkoli z původní verze nezůstala ani řádka – jako člověk i jako autor jsem se za ty roky snad přece jen posunul.
Léta sametová jsou inspirována osudy vaší rozvětvené rodiny. Měl jste tedy jednoho dědu proletáře a druhého hospodáře, holkaře a rebela?
Mí dědečkové jsou mým postavám podobní ze všech postav asi nejvíc… Bohužel jsou oba po smrti, ale zase jsem si díky tomu nemusel brát příliš servítky.
Scéna prvního setkání nastávajících prarodičovských párů těží z vtipu stereotypů, vědoucí je poslední kapitola vaší novinky, v níž si hochštapleři těsně po revoluci nabírají funkce, na které nemají, a novodobí kádrováci kádrují ještě víc a hůř než ti předchozí. Na jaké čtenáře touto knížkou míříte?
Rozhodně se nebude líbit těm nekritickým. Nemám rád nostalgické vzpomínání na dobu komunismu, jehož vychvalování je vždy silně ovlivněno tím, že mluvčí byli tou dobou mladí a idealizují si dobu svého dospívání, ta pomyslná zlatá léta. Vždyť to byla doba, kdy každý zalezl buď na chatu, anebo do hospody, protože se v tom jinak nedalo přežít! Jistě, existují lidé, kterým ke spokojenému životu stačí to, na co se dá sáhnout: peníze, jídlo, střecha nad hlavou. Ale většina potřebuje taky kulturu, možnost svobodně myslet a svobodně se vyjadřovat. Lidé, kteří toužili po tomhle, v minulých dobách jen přežívali. Jako oba moji dědečkové, kteří tenhle rozměr své osobnosti museli neustále potlačovat a frustraci si vybíjeli na hřišti nebo v hospodě. Mnozí z první jmenované skupiny po revoluci ztratili své jistoty, ale snad nikomu z nich se nestýská po tom duchovním prázdnu.
Do centra dění jste postavil volejbal – VK Karlovarsko sídlící v Karlových Varech je, pokud se nemýlím, aktuální vedoucí tým tabulky extraligy mužů. Hrával jste vy sám?
Majitel VK Karlovarsko Jakub Novotný je jedním z mých nejbližších přátel, cestujeme spolu po světě. Ten klub znám, sám jsem volejbal léta hrával a můj děda hrál celý život, chvíli dokonce extraligu, a později funkcionařil stejně jako jeho literární alter ego.
Debutoval jste roku 2021 románem Chaloupky a od té doby rychle vydal sedm knížek. Kdy píšete, když jste zároveň ředitelem Destinační agentury Krušnohoří?
Nevím, co je volný čas – čas je prostě čas. Psaní ani práci pro agenturu Krušnohoří nepovažuju za práci, prostě dělám to, co mám rád a co mě baví. Užívám si svobody. Dnes už bych se literaturou uživil, nemusím tedy dělat nic, co je mi proti srsti a proti svědomí.
Proč jste vůbec začal psát?
Nemám v psaní žádnou průpravu, literaturu ani jazyk jsem nestudoval. Občas to vnímám i jako výhodu. Nevěděl jsem si kdysi rady s tím, co chci dělat – mnohé děti se v patnácti musejí rozhodnout o celém budoucím životě, začnou něco studovat, předurčí svůj osud, zavřou si spoustu dveří. Potřeba napsat Chaloupky vznikla z toho, že chodím po svém regionu, po pohraničí, a vidím, jak problémy současnosti mají kořeny v minulosti. Některé z vyslechnutých příběhů mi přišly tak silné, že jsem je nedokázal nezpracovat. Tak jsem napsal první knihu, aniž jsem vůbec věděl, jak se to dělá.
Takže jste sběratelem lidových báchorek, jen trochu modernějším, než byli před dvěma sty lety Karel Jaromír Erben a Božena Němcová?
Je to tak – chodím po horách a sbírám příběhy. Dozvídám se je z různých pramenů, ústně podaných i písemných. Načtu příběh někde v archívu, v kronice nebo v dopisech a pak ho přepíšu svými slovy; představuju si, že v tom příběhu žiju. Drtivá většina věcí v mých knihách se někdy někde stala. Jistě, Sudetský dům není příběh jedné rodiny Smolíkových a jednoho místa; je to třeba třicet různých mikropříběhů, které jsem někde slyšel nebo četl a pak je poskládal do své dějové linky. Největší odměna pro mě jako pro autora je, že občas přijde někdo z těch opravdu hodně starých lidí a řekne: „Takhle to bylo, takhle si to pamatuju.“ Každou chvíli mě také někdo odchytne a říká: „Mám krásný rodinný příběh, ten vám dám ke zpracování. Babička je ročník 1930, ta měla, panečku, zajímavý život!“ Nechci nikoho urazit, ale kdokoli se narodil v roce 1930, musel mít zajímavý život, pokud nebyl sedmdesát let zavřený ve sklepě. To je paradox té dramatické doby – hrůzy, které prožili ti lidé, snad nikdy neprožijeme, ačkoli mám občas pocit, že děláme všechno pro to, abychom je prožili.
Na čem teď pracujete?
Už od října jsem ponořený do psaní dalšího historického románu, minimálně dvoudílného; píše se mi lehce a dobře, tudíž předpokládám, že první díl vyjde na podzim. Po vydání Sudetského domu jsem dostával dopisy od čtenářů, kteří se rozhořčeně ptali: „Proč pořád píšete, jak se vyháněli Němci? Proč taky nepíšete o tom, jak byli z pohraničí vyháněni Češi?“ A já trpělivě vysvětluju, že když píšu knihu, která se odehrává v červenci 1945, nemůžu psát o vyháněných Češích. Teď ovšem přichází chvíle těchto kverulantů: jsem v září 1938 a píšu, jak Češi utíkají s naloženými vozy před Němci. Jiná situace, ale ta bolest obyčejných lidí je pořád stejná. Měl jsem v hlavě příběh mladé holky z Prahy, která po válce přichází učit do jedné z rozpadlých sudetských vesnic. Pak jsem si uvědomil, že by bylo fajn popsat, jak se tam tahle Josefína dostala, co zažila za války a jaká byla její motivace odejít po válce z Prahy.
Celý první díl tak bude z války v Praze?
Ano, do pohraničí se dostaneme až v tom druhém. Zásadním hrdinou první knihy je dívčin otec Vladimír, důstojník československé armády. Zrovna jsem dopsal scénu, jak jde v září 1938 po Praze, lidé ho zastavují a vyjadřují mu přízeň. K armádě se národ upínal, byla to elita vlasti a symbol naděje, než komunisti z prvorepublikové armádní tradice vyrobili parodii a vojákům se začalo říkat zelený mozky. Povyhazovali, pozavírali, leckdy popravili armádní elitu. I vzdělané příslušníky ozbrojených sil donutili k tomu, aby pro ně byla ideologie důležitější než pravda, zdravý rozum a služba vlasti. Dodnes si lidé málo uvědomují, že armáda není prazdroj tuposti a že je z principu plná chytrých lidí. Jenže když si po Praze vykračoval uniformovaný voják v padesátých letech, kolemjdoucí přecházeli na druhý chodník.
Z našeho rozhovoru jedete na autorské čtení do Mělníka. Máte jako autor, který prodal přes 130 000 výtisků svých knih, zaručeno, že vždycky někdo přijde?
Odjezdím třeba osmdesát besed ročně a nikdy jsem se na žádnou nenominoval sám. Jezdím vždy na pozvání. Nevyprávím jen o knihách; skoro bych řekl, že o Krušných horách mluvím víc než o knihách, a taky třeba o svém cestování. Většinou se z toho vyklubou dvě hodinky příjemné debaty s lidmi. Cestování je náročné, letos jsem si tedy řekl, že pojedu maximálně na dvě akce týdně. Struktura publika se nemění, bývá podstatně více žen než mužů, a obecně lidí přibývá. Občas se mi nikam nechce a to si pak vzpomenu na své začátky s Chaloupkami v roce 2020, jak jsem někam přijel a na čtení dorazil jeden člověk. Ta vzpomínka mě pokaždé přesvědčí a nabije energií: Hele, neblázni a važ si toho, že jich je tu dnes padesát.
Jste jedním z jistě více než dvou desítek českých autorů, kteří svá díla situují do Sudet. Čtete spolutvůrce-konkurenty?
Kdykoli mám podezření, že píšu něco podobného, co už někdo napsal, nečtu, dokud sám nedopíšu. Aby mi někdo nevyčetl, že jsem to někde vyčetl: třeba že jsem v Sudetském domě kopíroval Šikmý kostel. Můžu tak s klidným srdcem spát – já to četl, až když jsem dopsal. Boom Sudet v české literatuře nastal díky vynikající práci českých autorek-průkopnic, od Kateřiny Tučkové přes Alici Horáčkovou po Karin Lednickou. A druhý důvod, a to je třeba můj případ, je ten, že v příhraničních regionech dnes dorůstá generace autorů, kteří už tam jsou doma. Na rozdíl od svých prarodičů se tam narodili, narodili se tam i jejich rodiče. Nejsou zatíženi tím, že nejdrsnější minulost prožili osobně, a protože Sudety jsou jejich domov, mají je rádi. Tak o nich chtějí a musejí psát.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
