Never more Otovi Klempířovi za „redefinování“ pozice ministra kultury a kopání hrobu českému umění

Kateřina Kadlecová: Za totality bývali ministři kultury zároveň jejími nepřáteli. Miloslav Brůžek v letech 1969–1973 rozpouštěl svazy umělců a personálně čistil, na co dosáhl, Milan Klusák v období 1973–1988 dílo zkázy dokonal, perzekvoval disidenty a vše ostatní normalizoval. Že by jednání obou patřilo mezi inspirační zdroje ministra Oty Klempíře (2025–2026, jak to tak vypadá)? Ten se vyznačuje arogancí, nepředvídatelným rušením schůzek právě se zástupci kultury a tím, že nikdy pro nikoho není k dispozici, což je zcela proti požadavkům Andreje Babiše na politiky hnutí ANO. Veřejnoprávní média ani ve druhé půli dubna neznají svůj rozpočet, odborné komise na MK zhusta netuší, jak velké vlastně jsou avizované škrty v jejich oborech, kulturní periodika i taneční soubory jedou na dluh a nevědí, zda se dožijí dalšího měsíce. Ve stejné nejistotě by měl být sám Klempíř, ale na to je tenhle vejfuk moc velký náfuka.

Richard Klíčník: Otovi Klempířovi za zavádění praktik vrcholné normalizace do současnosti. Chápu, že jemu to přijde v pořádku, ta doba se mu líbila, ale odvolat bývalého ministra kultury Martina Baxu z pozice předsedy správní rady festivalu Pražské jaro nikoli pro neschopnost, ale protože si odvolaný troufl kritizovat nekompetentnost šéfa resortu kultury? Další palisáda demokratické společnosti padla. Oto začal konečně „makat“ – jenže na věci, na které makat nemá.

Vojtěch Rynda: Oto Klempíř je opravdu ministrem „pro všechny“ – dokáže vytáčet lidi z kulturní sféry, od velkých filmových produkcí po alternativní tanec, od mainstreamu po DIY kulty, od nových médií po nejtradičnější formy uměleckého vyjadřování. A soudě dle jeho projevů na sociál­ních sítích je na to dokonce pyšný. Ke specifikům bychom se dostali později, kdyby byl ochoten komunikovat a scházet se s lidmi ze „svého“ resortu. Ale začít bychom měli od definice jeho funkce: ministr není od kontrolování a nařizování, ministr má sloužit.