Punkový kaligraf: Výstava GA-I-SU-RA má v názvu japonský přepis jména svého autora Petra Geislera
O tom, že se v centru DOX velkých výstavních výzev nebojí, se ví dlouho. Stejně tak je známo, že jim nahrává důvtipné rozložení a členění výstavních prostorů, z nichž každý vyžaduje jinou interpretační dynamiku. V případě třípatrové věže v přední části centra současného umění se výstavní projekty často proměňují v organismy, které až neuroticky prorůstají patry – jako tomu bylo u výstav Krištofa Kintery, skupiny Tata Bojs, Jedinečného svatopěstitelského družstva nebo malíře Hynka Martince.
Výstava GA‑I‑SU‑RA je naopak spíše muzeálním zastavením mezi kaligrafiemi, fotografiemi a množstvím memorabilií, které vzdává hold intenzívnímu životu překladatele, novináře, básníka, fotografa a kaligrafa Petra Geislera (1959–2009).
Nejmladší z jeho dcer, Ester Geislerová, výstavu vystavěla z rozsáhlého archívu – „máma měla kaligrafie uložené v posteli a táta v gauči“ – nejen rodiny, ale i přátel a institucí. Jistý řád, nikoli však zbytečně svazující, jim vtiskl japanolog Petr Holý, jenž k projektu přistoupil před dvěma lety. Právě s jeho pomocí Ester dokončila a představila osobní projekt, který od prvních impulsů trval celých patnáct let. Holý k tomu poznamenává: „Petr Geisler byl nejen naším učitelem na pražské japanologii, ale i symbolem lidské a tvůrčí svobody. Klíčem k výstavě je on sám a jeho nepředstíraný, nonšalantní, bonvivánský a víceméně punkový způsob života, podpořený nesmírným nadáním a pílí, které jsme se s Ester snažili zachytit v několika polohách.“
Ester, sama vizuální umělkyně a absolventka AVU i VŠUP, vypráví: „Při pátrání po otci jsem postupně zjišťovala, jak všeobecně kreativní byl. A například že jeho fotografie, respektive dvoj‑ a trojexpozice, nejsou náhodou, ale záměrem.“ Proto hned v prvním ze tří pater zaujme úvodní stěna vyskládaná dobovými fotografiemi z Japonska, jež Geisler navštívil v roce 1987, když se přijel představit do tokijské redakce novin Jomiuri šimbun, než se stal jejich váženým pražským korespondentem. Hned vedle trůní zrekonstruovaný „tátův kancl“: pracovní stůl hustě zaplněný knihami, almanachy, novinářskými potřebami, ale i štětci nejrůznějších tvarů, zásadními pro vznik kaligrafií. Nechybí ani děkovný dopis od tanečníka Mina Tanaky, jemuž Geisler v 80. letech překládal na nezávislých akcích zpravidla pořádaných Ondřejem Hrabem, pozdějším dlouholetým ředitelem Divadla Archa.
Srdcem výstavy jsou přirozeně práce amatérského kaligrafa, o němž Ester mluví jako o kaligrafickém pankáčovi. V rozporu se zásadami výsostného japonského řemesla maloval na překližku, faxový papír, sádrokartón, pauzák či nejrůznější fólie, používal techniku litého emailu na kartón, jindy místo tuše sahal po sprejích, savu nebo uhlech.
Pro pochopení Geislera-kaligrafa je důležitý také vystavený překlad jeho japonského článku, v němž se zamýšlí nad rozdílným chápáním barev v japonském a evropském kontextu. Vedle klasických buddhistických témat – marnosti, nicoty, nekonání či rovnováhy – se pouštěl i do popartových motivů, jako jsou koule nebo akupunktura, a nelze přehlédnout ani práci věnovanou sójové omáčce. Smysl pro humor mu rozhodně nechyběl. Nepřipomíná vám to Campbellovy plechovky?
Ve výstavě přirozeně nechybějí ani zápůjčky Geislerových kaligrafií z Národní galerie, která v roce 2000 zakoupila soubor patnácti jeho prací u příležitosti samostatné výstavy připravené kurátorkou Helenou Honcoopovou. Celou expozici pak korunuje videoinstalace Sútra srdce, v níž Ester rekonstruovala otcův kaligrafický happening z 90. let z přízemí pasáže paláce Metro, kde po dlouhá léta pracoval. Ostatně to nejkrásnější na výstavě GA‑I‑SU‑RA je právě ona živočišnost v tak výsostně klidné a bud-dhistické disciplíně, jakou kaligrafie je – ona hrana punku.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
