Učitel národa: Zdeněk Svěrák, bytostný pedagog, se dožívá devadesátky
Všechny profese, které Zdeněk Svěrák ve svém umělecky plodném životě zastával a zastává, zastřešuje jeho profese původní – učitelská. Skoro vším, snad výjimkou poťouchlostí ve filmových scénářích, které působí spíš študácky, se snaží vychovávat, vzdělávat, vést nejen k poznání, nýbrž i k lásce k němu. V sobotu 28. března 2026, na výročí narození Jana Amose Komenského, které je v kalendáří jako Den učitelů, Zdeněk Svěrák slaví 90. narozeniny.
Učitelství prostupuje Svěrákovu tvorbu skrz naskrz – a i když se „profesionálního“ kantorství vzdal ve prospěch umělecké realizace, nikdy se ho nezbavil. Tyhle dva aspekty jeho osobnosti jsou natolik srostlé, že jeden bez druhého prakticky nemůže existovat. Už během studií na Vysoké škole pedagogické působil v tamním ochotnickém spolku a vydával školní časopis, na své první učitelské štaci po vystudování, na základní škole v Měcholupech, ochotnický spolek založil a sám jej režíroval.
Divadelní hry postavené na Svěrákově (spolu s dalšími) konstrukci českého génia Járy Cimrmana jak známo z poloviny spočívají na pseudoživotopisných přednáškách. Opomenout nelze jeho scénáře k filmům ze školního prostředí jako „Marečku, podejte mi pero!“ nebo Obecná škola. Prvním pořadem, který Svěrák připravil pro rozhlas, kam odešel ze školství, byla příznačně ranní pětiminutovka zaměřená na literaturu. Diktáty později oblažoval diváky prostřednictvím televize, a tak dále.
Vedle Českých lvů (má dva z deseti nominací plus jednoho za mimořádný přínos české kinematografii), Oscara za film Kolja a dalších ocenění zůstává trochu přehlížená část Svěrákovy tvorby, která však nejkrystaličtěji odráží jeho učitelské já: texty písní pro děti, kterých spolu s hudebním skladatelem Jaroslavem Uhlířem napsal před čtyři stovky. Tohle je projev geniality svého druhu a čistý národní poklad – písničky o tom, že opravdové neštěstí je nemít kamarády, že na smutek je nejlepší zvednout zadek a začít něco dělat, že láska bolí, a o dalších velkých životních pravdách, podané s vtipem a bez školometství. Kantor ostatně v původním významu znamená zpěvák.
V každém učiteli taky musí zůstat kus žáka – včetně těžko ovladatelné chuti zlobit a vyrušovat. Svěrákovo „zlobení“ spočívá v jasně červené niti vinoucí se zejména jeho dílem filmovým a divadelním, spočívající v poťouchlé radosti ze záškodnictví. Kolika svým postavám, často znevýhodněným, se autor posmíval, ponižoval je, snad i šikanoval! Od Františka v Jáchyme, hoď ho do stroje! přes Hujera v „Marečkovi“ a Otíka ve Vesničce mé střediskové třeba po praktikanta Hlaváčka ve Vraždě v salonním coupé a Varla Frištenského (už jen to jméno je vtip z 5. A) v Dobytí severního pólu... Ale právě že tohle „sígrovství“ Svěrákovu tvorbu vrací na zem. Svěrák je učitel, ne světec.
A dobrý učitel nejen učí, nýbrž vychovává: nepředává pouze vědomosti, ale i hodnoty. I v tomhle ohledu Svěrák své určení naplňuje, a to nad rámec své tvorby. V uplynulých desetiletích se opakovaně, vytrvale a neokázale stavěl na stranu hodnot jedním slovem humanistických, tvořících páteř evropské civilizace. Mezi věcmi, které dokázal, vyzdvihuje zejména Centrum Paraple, obecně prospěšnou neziskovku pro paraplegiky a jejich blízké, již pomohl vybudovat. I na prahu devadesátky se nedávno angažoval na pražské Letné na akci organizace Milion chvilek, která stála proti krokům současné vlády jako oklešťování veřejnoprávních médií. Když Svěrákovu účast v rozhovoru pro Parlamentní listy kritizoval Václav Klaus, byla to vlastně pochvala: jako když Pažout, se kterým už nechce kamarádit snad ani ten Horáček, ze vzteku plive na nejoblíbenějšího učitele na škole.
Komenskému se říká „učitel národů“. Zdeněk Svěrák byl bohužel „odsouzen“ do role „učitele národa“. Narodil se do tak malého a specifického jazykového okruhu, že neměl šanci zasáhnout víc než „jen“ nižší desítky milionů lidí. Svůj základní nástroj, rodný jazyk, ovládl mistrně jako málokdo, jak dokazuje napříč všemi žánry, ve kterých se vyjadřuje, od písniček přes knihy po scénáře a hry. Vnucuje se myšlenka, že pocházet anglofonního nebo hispánského prostředí, mohl se stát osobností globálního významu. To by ale zase nemohl mít tak pěkný a blízký vztah se svojí „třídou“. Všechno nejlepší k narozeninám, pane učiteli!
