Z krále džungle býložravcem. Občas jsem se choval jako sráč, přiznává Jaromír Jágr
Snil jsi jako malý o tom, že budeš nejlepší na světě? Takovou otázku dostal tolikrát, že by se nedopočítal. Nikdy jí prý ale nerozuměl, takový sen totiž neměl. Věděl, že to tak prostě bude… To je klíč k životu a dílu hokejové legendy Jaromíra Jágra a leitmotiv více než pětisetstránkové autorizované biografie, na níž třináct let pracovali šéfredaktor deníku Sport a serveru iSport.cz Lukáš Tomek, s nímž si přečtete rozhovor v aktuálním čísle Reflexu (49/2025), a hokejový expert Zdeněk Janda. Jmenuje se JÁ68 a vydalo ji nakladatelství CNC Books v edici deníku Sport.
Jágrova (sebe)jistota je až nepřirozená. Nebo snad nadpřirozená. A mrazivá, což ostatně k příběhu nasáklému odérem směsi ledu, gumy a potu patří. Stejný dojem může čtenáře ovládnout, když sleduje cestu, po níž k ideálu dokonalosti kluk z Hnidous u Kladna neochvějně kráčel. Titul JÁ68 ji vystihuje bezezbytku: osmašedesátka na dresu s ním bude díky oslnivé kariéře navždy spjatá a JÁ je ve středu všeho. JÁ, které také všechno podřizuje tomu, aby jeho nositel dosáhl sportovního olympu – než přijde zlom.
Takhle pálí Guma…
JÁ jako JÁgr. Je fascinující, jak vysvětluje, proč se často choval jako sobec a nutil okolí, aby se mu podřizovalo. Ať jde o spoluhráče, trenéry, nebo partnerky. Nechtěl tříštit síly, které neúprosně napínal jen jedním směrem. Není divu, že pro mnohé bylo jeho konání nesnesitelné. „Občas jsem se – z dnešního pohledu – choval jako sráč,“ připouští Jágr.
Je pochopitelné, že pro mnohé jeho parťáky v jednom dresu či kouče byly jeho „móresy“ nesnesitelné. Třeba když si diktoval, s kým má hrát, nebo neplnil pokyny, jakmile je pro sebe považoval za neúčelné, neefektivní, zbytečné. Naprosto vypovídající je historka, jak „terorizoval“ dalšího Čecha v Pittsburghu, obránce Jiřího Šlégra: jakmile nedostal přihrávku přesně na hokejku, znechuceně akci vypustil. Tak po něm Šlégr alias Guma začal schválně pálit puky a Jágr musel uskakovat, aby se vyhnul bolestivému úderu.
Čtivě napsaná a ve srovnání s běžnou produkcí sportovní literatury stylisticky nadprůměrná kniha nabízí pohledy obou hrdinů úsměvné a zároveň vážné epizody. Šlégr totiž patří mezi výtečně vybranou pětici zpovídaných osobností, jež nabízejí místy korigující pohled zvenčí: vedle Šlégra, maminky Anny, fyzioterapeuta Pavla Koláře a útočníka Bryana Trottiera nechybí ani opravdu exkluzivní interview s Jágrovým vzorem, spoluhráčem a později i šéfem Mariem Lemieuxem. Právě přehledné rozčlenění autobiografie na chronologicky seřazené kapitoly pojednávající o Jágrově angažmá, zamyšlení, rozhovory, rady pro sportující děti i glosy o hokeji a životě jsou velkou devízou.
Někdo mi sedí za volantem
Požadavek, aby se mu ostatní podřídili, však nevychází jen z Jágrova přesvědčení o vlastní výjimečnosti. Zároveň na sebe bral největší odpovědnost za sukces svých týmů, přijímal obrovský tlak, který i vzhledem ke svým gážím považoval za logický. Přičemž je samozřejmě sporné, kdy si tím snadněji odůvodňoval „predátorský“ modus vivendi a kdy je to opravdu nezbytná součást sportovce v jeho pozici. Paralelu viděl například u slavného basketbalisty Kobeho Bryanta. Nechte mě dělat to, co uznám za vhodné, a budete z toho těžit – tak by to šlo zjednodušit. A taky dodat: Myslete si při tom, co chcete.
„Jako by někdo jiný seděl v mé hlavě a držel volant. Já jen šlapal na plyn,“ ohlíží se vítěz z olympiády v Naganu a dvojnásobný vítěz Stanley Cupu a vrací se k otázce, zda byl předurčený, vyvolený. Poháněl ho (i) příval energie získané díky práci s čakrami – než poznal, že ho mění až příliš. Nevyhýbá se ani období, kdy podlehl mámivému a zrádnému světu kasin. Pomoc našel ve víře, která dala jeho životu smysl a řád. „Postupně ze mě udělala lepšího člověka,“ přiznává. Úzce s tím souvisí prozření, že hokejistou číslo jedna na téhle planetě už dál být nemůže. „Byl jsem král džungle, teď už jsem býložravec,“ popsal, jak upozadil ego a objevil novou roli: pomáhat mladším spoluhráčům.
Tělo je jen skafandr
Obrazově exkluzivně vybavená publikace je unikátní právě tím, jak Jágr nechává nahlédnout do intimní sféry. I navzdory riziku, že nebude pochopen, přibližuje recepty, jež mu pomohly zůstat tak dlouho v epicentru dění a hrát (nejméně) do třiapadesáti. Tvrdí, že našel způsob, jak zpomalit stárnutí. Že tělo je jen skafandr a život nikdy nekončí, že do tělesné schránky jde vložit různé programy. Že duše se může jako satelit napojit na informace a znalosti kolem nás.
Může být kvůli tomu za podivína, jenž spí s Biblí pod hlavou, aby byl boží energii co nejblíže i v noci. Ale jemu i tohle pomáhá a své metody a zvyky nikomu nevnucuje. Ví, že rozhodně nejsou pro každého. Že by normálního smrtelníka dokonce mohly zničit.
To je ON68.
Kratší verze této recenze vyšla v Reflexu č. 49/2025.
