Cítím, když mě sleduješ. Špionážní thriller staví na tom, že si elegantní lidé povídají o práci a soukromí
Scenárista David Koepp a režisér Steven Soderbergh spojili síly už na duchařině Presence nebo covidovém thrilleru KIMI, které se svou hravou povahou i nízkými rozpočty míjely s mediálně výraznějšími tituly obou tvůrců (Koeppem spolunapsané spektákly Indiana Jones a nástroj osudu, Muži v černém 3 či Andělé a démoni, Soderberghovy kasovní hity typu série Dannyho parťáci). Jejich špionážní konverzačka Operace Black Bag nyní pokračuje v linii nastavené spolupráce: je opět „jenom“ stylově čistým žánrovým cvičením. Mistrovské řemeslné kvality a radost z vyprávění ji však povyšují na malý drahokam.
Soderbergh, jak je jeho častou praxí, Operaci Black Bag i nasnímal a sestříhal. Málokterý globálně úspěšný filmař je tak univerzální a všestrannou fabrikou na kinematografii jako on; díky souhře s Koeppem pak jejich novinka vytváří dojem autorského monolitu. Už prolog je malou exhibicí, připravující diváka na bravuru, která bude následovat: je natočený z velké části v jednom komplikovaném záběru, v efektní zkratce představí báječně jednoduchou zápletku a v kombinaci s hudbou Davida Holmese nastaví audiovizuální ladění, jež na první dobrou evokuje žánr špionážního thrilleru.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
