Never more spisovateli Simonu Mawerovi, který už nikomu žádné další dveře do „skleněných pokojů“ neotevře
Nebýt Simona Mawera, nevíme toho o vile Tugendhat tolik ani my, Češi. Autor románů zasazených do českých zemí zemřel v šestasedmdesáti letech. Jako před padesáti lety se stále chovají kustodky ve Veletržním paláci – tedy jako normalizační dozorkyně. A jako v 19. století se projevuje slovenská ministryně kultury, když stigmatizuje lidi využívající psychiatrickou péči.
Kateřina Kadlecová: Ve věku 76 let zemřel britský, ovšem v Itálii usazený spisovatel Simon Mawer (18. září 1948 až 12. února 2025), autor románů Skleněný pokoj, Mendelův trpaslík a Pražské jaro, zasazených do českých zemí. Nebýt jeho, ani my Češi bychom o brněnské vile Tugendhat nevěděli tolik; a on prostřednictvím svého románu otevřel dveře do „skleněného pokoje“ celému světu. Během svých návštěv Prahy rozdával úsměvy a vlídnost. Odpočívejte v pokoji, milý pane!
Vojtěch Rynda: Umění pěkné, ten dům víceméně taky, ale z hlubin minulého století, konkrétně z normalizačního bezčasí, jako by bohužel pocházelo i chování dozorkyň. Expozice ve Veletržním paláci střeží ostřížími zraky babizny, které návštěvníci jen otravují a ony by je nejradši vyhnaly dávno před koncem otvírací doby. A když se tahle přiblíží (půl hodiny do konce), přejdou neohrožené strážkyně uměleckých hodnot do ofenzívy, výhrůžně krouží mezi exponáty a naznačují, že je čas vypadnout a nejlépe se nikdy nevracet. Zvlášť nevrlé bývají na děti – a pozor, dojdou si pro vás i na záchod!
Marek Gregor: Nekonečný seriál nesmyslů všeho druhu, které padají z úst slovenské ministryně kultury Martiny Šimkovičové, pořád pokračuje. Minulý týden si paní ministryně vzala na paškál příspěvkovou organizaci Mezinárodní dům umění pro děti Bibiana, která mimo jiné organizuje Bienále ilustrací Bratislava. Šimkovičová se nechala slyšet, že na odvolané ředitelce Bibiany jí vadí, že zaměstnávala dvě osoby, které ambulantně navštěvovaly psychiatrickou ordinaci. Což vyvolalo nejrůznější reakce, od ťukání na čelo až po myšlenky, zda by si nezasloužila vlastního psychiatra typu docenta Chocholouška z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje!, proslulého střelbou z tarasnice po zahradě léčebny.
