Když před čtvrt rokem v devětaosmdesáti letech zemřel Cormac McCarthy, význačný americký prozaik, dramatik a scenárista, tušili jeho čeští čtenáři, že na ně autor bestsellerů Cesta nebo Tahle země není pro starý brzy promluví ze záhrobí. Tou dobou už LADISLAV NAGY (48), dlouholetý ředitel Ústavu anglistiky na filozofické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, překládal jeho dva poslední romány. Pasažéra právě vydalo nakladatelství Argo, Stella Maris vyjde koncem tohoto nebo počátkem příštího roku.
Šestnáct let od dystopické sci-fi Cesta vydal Cormac McCarthy loni románový diptych Pasažér a Stella Maris. Jaká byla očekávání publika?
Na tyhle knihy se u nás i v zahraničí čekalo s napětím a nadšením. Ačkoli se McCarthy svou odtažitostí ani zdaleka neblížil takovému Thomasi Pynchonovi nebo kdysi J. D. Salingerovi, rozhovory prakticky nedával, a nikdo tudíž o románech dopředu mnoho nevěděl. Jejich přijetí pak bylo různorodé, od recenzí nechápavých přes zmatené až po několik, které tvrdí, že Pasažér a Stella Maris jsou tím nejlepším, co McCarthy napsal.
Příběh Pasažéra se odehrává v osmdesátých letech a jeho protagonistou je potápěč Bobby Western, který je stejně jako jeho sestra Alicia matematický génius; značnou část románu zabírají Aliciiny schizofrenické vize. Znamenají tyto i jiné nezvyklé motivy vybočení z tvorby?
Ne, Pasažér do celku McCarthyho díla celkem zapadá. Ostatně psal ho dlouho, vždyť na něm začal pracovat už někdy v sedmdesátých letech a zpočátku nebyla jasná ani forma, totiž zda se bude jednat o román, scénář, nebo něco jiného. Na sklonku spisovatelské dráhy románově zpracoval i výrazně autobiografické záležitosti, třeba na Ibize pobýval díky tvůrčímu stipendiu v sedmdesátých letech. Jeho poslední knihy, od Krvavého poledníku přes Hraničářskou trilogii až po Tahle země není pro starý, se odehrávají na americkém Jihozápadě, nyní se vrací na Jih, do Tennessee, kde vyrůstal a kam zasadil své první knihy. Témat obsažených v Pasažérovi se ale dotýkal už dřív – třeba ten jeho pesimistický gnosticismus a přemítání nad tím, jakým způsobem nahlížet na svět. Čtenáře mohlo mást, že třeba v Krvavém poledníku tak činil prostřednictvím žánru antiwestern a teď je to přes kvantovou mechaniku a matematiku, ale vrací se de facto k témuž: jak poznat svět, kdo jej řídí, kdo jej stvořil, co lze sdělit jazykem. Navazuje na pythagorejskou myšlenku, že harmonie a číslo byly před světem a budou tu dál, i když svět existovat nebude, a že jazyk přišel až potom. To jediné, co máme a co podle Wittgensteina tvoří hranice našeho myšlení, je vlastně poměrně nedokonalý nástroj. Jazyk zanikne s námi, matematika a hudba pravděpodobně přetrvají i poté, co svět zanikne v atomové apokalypse. V tomhle ohledu finální dvojice románů autorovo dílo dokonale naplňuje. Zajímavý úkrok tkví v tom, že zatímco Cesta a Tahle země není pro starý byly žánrově pevně usazené, v případě Pasažéra je čtenářovo prvotní očekávání, že půjde o thriller, nakonec zklamáno.
Umíte si představit, že by po čtenářsky přívětivé Cestě a McCarthyho nejpříběhovější knize Tahle země není pro starý byla i jeho dvě poslední, dějově roztříštěná díla zfilmována?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
