Petra Hůlová

Petra Hůlová Zdroj: Milan Malíček / Právo / Profimedia

Když si umělci nechají vykolíkovat hřiště úředníky, nezbude z kultury nic zajímavého

Status umělce: nástroj, instituce, štempl, jež vyvolávají vypjaté diskuse právě v rámci kulturní sféry, které se mají týkat. Účastní se jich i spisovatelka Petra Hůlová. Podle publicisty Jana Lukeše lze reakce na její nejnovější román Nejvyšší karta číst právě jako varování před tím, jak můžou byrokratizace a přehnaná politická korektnost zadusit umění i svobodu.

V debatě o statusu umělce mě chytla polemika prozaičky Petry Hůlové (* 1979) v Respektu č. 26/27 s vedoucím tamní kulturní rubriky Janem H. Vitvarem (* 1977). I já bych podepsal její názor, že může jít nanejvýš o „sociální nástroj“, který umělcům „uleví se zdravotním a sociálním pojištěním“. Ale že „z kultury nezbude nic zajímavého, především pokud si nechají úředníky vykolíkovat své vlastní hřiště“.

Možná že i tak se dá číst Hůlové poslední román Nejvyšší karta (Argo 2023). Stvořila v něm obludnou figuru dvaapadesátileté spisovatelky, která tváří v tvář klimaktériu bilancuje svůj život soukromý i tvůrčí. Někdejší feministku, jež si ale část úspěchů vydobyla neskrývaným sexuálním apetytem, konfrontuje s minulostí aktivistická dcera Judita, „která svůj boj proti velkokapacitním chovům, pro který horovala ještě před dvěma lety, vyměnila za jatka na všechny čuráky světa“.

Radikální metoodcerunka vynese na základě drzé četby matčiných intimních deníků ortel nade všemi a matka si uvědomí tak prostou věc, jako že člověk uvadá a stárne. Pročíst se k tomu konci znamená prodrat se houštinami disparátních zlomků dějů a úvah, topících se v nekonečných zákrutách vypravěččiny sebestřednosti a jáství. Jestli takhle vypadá běžný literární provoz, upřímně lituji všechny jeho aktéry, protože to je prostor slizkých hadů v teráriu.

Jenže až ho budou kolíkovat právě ti úředníci podle nejnovějších pravidel politické korektnosti, bude daleko hůř. To ostatně ukázaly už některé recenze na Nejvyšší kartu. Nejen že nesmyslně ztotožňují autorku s vypravěčkou jenom proto, že je román vyprávěn v ich-formě, a podrobují ji moralistním odsudkům. Hlavně ji pérují za názor, že není dostatečně in, pokrokový, právě korektní. Uzákoňte tedy tu korektnost a zaduste umění i svobodu ve jménu zrovna té svobody.