V Opeře Národního divadla zkoumají ženský živel v hudbě. Dubnový zahajovací koncert cyklu Musica non grata – Ženy v hudbě měl atmosféru oslavy. Dirigentské taktovky se před Orchestrem Státní opery chopila Ukrajinka Viktorija Žaďková, vystoupily sopranistka Kateřina Kněžíková a brazilská klavíristka Clélia Iruzunová.
Zněly skladby Vítězslavy Kaprálové (1915–1940), chorvatské skladatelky Dory Pejačevićové (1885–1923), Elizabeth Maconchyové (1907–1994) z Velké Británie a Julie Reisserové (1888 až 1938). Orchestrální díla Reisserové se přitom dočkala uvedení v novodobých premiérách. A právě její jméno by nemělo z veřejného povědomí znovu zmizet, protože byla výraznou postavou meziválečného Československa.
Časopis Opera+ zveřejnil profil Reisserové, který napsal Jean-Paul Montagnier, muzikolog a autor připravované monografie skladatelky i kritické edice jejích skladeb, kterou vydává nakladatelství Ries & Erler. Připomíná, že Julie Reisserová byla také aktivní v ženském hnutí a usilovala o emancipaci žen. Patřila se svým manželem do okruhu T. G. Masaryka a Charlotte Garrigue Masarykové. Zapojila se do Ženského klubu českého i do práce Ženské národní rady kolem senátorky Františky Plamínkové, bojovnice za všeobecné volební právo. Svou skladbu Slavnostní den věnovala Plamínkové k jejím šedesátinám, tedy o sedm let dřív, než statečnou političku zavraždili Němci na střelnici v Kobylisích.
Časově se mi koncert sešel s návštěvou představení …because of Alma ve Venuši ve Švehlovce se scénářem Martiny Kinské a v režii Jaroslavy Šiktancové. Inscenace se věnovala další muzikantce, rakouské houslistce Almě Rosé, která pro svůj židovský původ zemřela v koncentračním táboře.
Podle Julie Reisserové nebylo málo skladatelek (a dodejme, hudebnic) proto, že by ženy neměly talent. Bylo to kvůli historickému vývoji a společenským podmínkám. Doufejme, že už se změnily.
