„Jezdím po Evropě a zapaluju ohně,“ řekla s plachým úsměvem, zatímco v pražské restauraci statečně zápasila s olbřímí porcí smaženého sýra. Autorská filmařka Céline Sciamma, bojovnice za rovné zastoupení žen ve filmovém průmyslu, feministická aktivistka, žena, které prostě záleží na spravedlnosti.
Když do Prahy minulé úterý dorazila, měla za sebou turné přednášek a mistrovských lekcí v Římě, Milánu a ve Vídni a u nás ji čekal další náročný program v rámci Festivalu francouzského filmu. Rozhovory s novináři odmítla. Ne proto, že by je neposkytovala – „Letos jsem jich dala dvě stě padesát,“ řekla 326. den v roce –, ale protože se chtěla maximálně věnovat studentům a divákům. Na FAMU absolvovala tři masterclassy, jejichž témata si s ní studenti mohli domluvit sami. V neděli pak stihla debatu na téma postavení žen ve filmovém průmyslu a diskuse s publikem po projekcích svých filmů Maminka a Portrét dívky v plamenech. Slovu „oheň“ v názvu debaty Ženy a film: oheň a transformace se bránila, ale koneckonců ho vložila už do titulu svého snímku, a žádné jiné ji navíc nepopisuje líp. Ale když mluvila s diváky, byl to oheň vnitřní, soustředěný a neuhasitelný, takový, který se dá jen upouštět; třeba tvorbou. A teprve když odpovídala dítěti z publika na dotaz k Mamince, kouzelnému filmu o dvou holčičkách, najednou jako by z ní všechno napětí ze zapalování ohňů spadlo, najednou byla malou holčičkou i ona.
Zapalování ohňů je tvrdá práce. A ta se nedělá z plezíru, nýbrž protože je potřeba. Jestli chtějí ženy točit, ať točí, vždyť jim nikdo nebrání, mohlo by se říct a taky se říká. Není to tak jednoduché. Když vezmeme nejokatější příklad, za téměř sto let udílení Oscarů vyhrály sošku za režii zatím jen tři ženy – a ne proto, že by točily hůř než muži. Nedivil bych se, kdyby mezi ně jednou přibyla i Céline. Divil bych se, kdyby o to nějak zvlášť stála. Její práce je jinde: zakládat hranice, upouštět oheň v sobě a rozdávat plamínky těm, kdo potřebují zahřát.
