Pavel Kohout v knize Letorosty samomluv vtírá své ego do historie světa
Opáčko, nebo páčko? Divadelní kritik Richard Erml má na mysli obojí, když se ohlíží za „fenoménem Kohout“, kouzlem i sebestředností slavného spisovatele a jednoho z posledních žijících tvůrců své generace.
Vždy jsem obdivoval nezdolnou vitalitu předválečné generace. Za všechny, které jsem dobře poznal, dvě jména: Sergej Machonin a Pavel Kohout. Ten první, můj mentor, mě před svým kamarádem varoval: Nepodléhej jeho kouzlu, měj se na pozoru. Sergeje jsem poslouchal na slovo, ale znáte to. Podlehnout – nepodlehnout. Ke Kohoutovu dramatickému dílu jsem si kritický odstup udržel, avšak obstát před Pavlovým osobním kouzlem, jeho připraveností pomáhat a zachovávat kamarádům věrnost je náročné. Člověk by jej musel buď nenávidět za hříchy z padesátých let (stejně jako Machonina), nebo nesnášet celoživotní sebestředné ukotvení Pavlova naturelu.
Dočetl jsem poslední knihu „nejstaršího českého spisovatele“, čerstvě čtyřiadevadesátiletého Pavla Kohouta, Letorosty samomluv, a je to zvláštní čtení. Nejprve vás autor oslní, jak si stále dokáže stylisticky zahrávat a překvapovat. Použije formu čtyřiadevadesáti monologů různých postav z nejrůznějších koutů světa, vztahujících se k dramatickým i tragikomickým okamžikům lidstva, které pečetí kratičký komentář, co se onen rok přihodilo Pavlu Kohoutovi.
Zpočátku autor opravdu překvapuje svým fabulačním umem, s jakým dokáže ozvláštnit více i méně legendární události. Postupně ale do historie lidstva začíná nezadržitelně prosakovat kohoutovské ego. U autora několika autobiografických i biografických knih jde o obsesívní nošení sov do Atén. K posledku však kniha zamrazí, když se Pavel Kohout propíše k posledním letům svého života. Jeho životní souputnice, manželka Jelena, ztratí paměť a Pavel Kohout ztrácí i svou nejširší rodinu, která už nemohla vystát věčně vitálního organizátora „všekohoutích sletů“. Současně ale vrcholí autorská síla: poslední monology Ukrajinky umírající v hromadném hrobě i ten Kohoutův, zaznamenávající manželskou „procházku“ po bytě v čase lockdownů. Ty stojí za přečtení!
