Nejhorší člověk na světě se může stát nejlepším filmem na Oscarech v kategorii cizojazyčných snímků. Romantická tragikomedie norského režiséra Joachima Triera (48) má zároveň oscarovou nominaci na scénář, což jeho autora upřímně překvapilo. Trier, který není příbuzný se svým jmenovcem Larsem a jenž se svým celovečerním debutem Repríza získal roku 2006 cenu za režii na festivalu v Karlových Varech, vypráví v „Nejhorším člověku“ o ženě na prahu třicítky, jež nějak pořád nemůže najít své místo ve světě a ve společnosti.
Jaká byla vaše reakce na vyhlášení nominací na Oscara?
Čekali jsme na vyhlášení se spoluscenáristou Eskilem Vogtem a s herci. Nesměle jsme doufali, že bychom možná mohli mít nominaci na nejlepší cizojazyčný film – a najednou na obrazovce naskočila nominace za nejlepší původní scénář! Byli jsme samozřejmě nesmírně šťastní a do pěti do rána slavili šampaňským.
Scénář filmu, který je v podstatě sérií konverzací hlavní hrdinky Julie s dalšími postavami, působí velmi přirozeně a autenticky. Používali jste improvizaci?
Úplná improvizace to nebyla nikdy. Velká většina dialogů byla už ve scénáři, ale nechával jsem na placu otevřené dveře možnostem, aby se herci cítili svobodně a věděli, že můžou nabízet vlastní repliky, sem tam kus textu vynechat, vymyslet na stejnou situaci jinou reakci… Snažil jsem se vytvářet dojem, že je to hodně na nich, ale nakonec jsem viděl, že se herci textu většinou drželi dost těsně.
Jak jste vybírali název? Zní legračně, ale někoho může odradit.
Je takový sebeironický, jako by se jím film sám shazoval. Jde o formulaci, která se v Norsku používá, když se cítíte, jako by se vám nic nedařilo, respektive když máte pocit, že nestačíte tlaku společnosti na to, abyste byli úspěšní ve všech ohledech a za něco stáli. A přesně tak se cítí Julie.
Musel jste vy sám tlakům ze strany společnosti čelit? Jakou si vyberete kariéru, jaké budete točit filmy, kdy založíte rodinu…
To asi musíme všichni. Já jsem do nějakých norem nikdy nezapadal. Ve škole mi to moc nešlo, byl jsem tehdy skejťák a skejtování bylo v 80. letech v Norsku nelegální. Pak se zlegalizovalo a já se stal norským šampiónem, jezdil do Ameriky a už tehdy jsem chtěl žít takový život, jaký baví hlavně mě samotného. A stejné je to s filmy, i když mě občas někdo tlačí komerčnějším směrem. Docela dlouho mi trvalo, než jsem si pořídil vlastní rodinu, a teď zase musím řešit, jak si na ni najít při práci čas. V různých fázích života jsem na tom byl podobně jako Julie a její partner Aksel: ocitl jsem se v situaci, kdy jsem ještě nechtěl mít děti a potřeboval si nejdřív pořešit svoje věci. Pak jsem už po rodině toužil, ale žil jsem s někým, kdo k tomu v té době nedozrál. A až když jsem si tyhle věci v sobě srovnal, cítil jsem se být připravený natočit Nejhoršího člověka na světě. Chtěl jsem, aby to byl film humanistický a velkorysý a aby postavy nesoudil. Každý přece žije, jak umí.
Renate Reinsveová získala za roli Julie na festivalu v Cannes cenu v kategorii Nejlepší herečka. Proč jste ji obsadil?
Julii jsem vymyslel přímo pro ni. Znám Renate už dlouho a myslím si, že je skvělá. Ve filmu Oslo, 31. srpna, který jsem natočil deset let před Nejhorším člověkem, měla jednu řádku dialogu. Čekal jsem na příležitost, abych jí dal víc prostoru, ale nikdy jsem pro ni žádnou roli neměl. Proto jsem jí nakonec Julii napsal na tělo, je to její první hlavní role. Renate v sobě spojuje humor, hravost a nadhled, ale zároveň se umí dostat do velmi emocionální, zranitelné a dramatické polohy.
Nadhled je slovo, které jste použil v rozhovoru pro filmový portál MUBI. Říkal jste v něm, že jste chtěl napsat příběh, který spojuje nadhled s melancholií. Jinde je váš film označovaný za romantické komediální drama… To je docela hodně žánrů dohromady.
Trochu maglajz, co? Ale takový bývá i život. Já v žánry nevěřím. Jasně, když napíšete něco, v čem se jezdí na koni a střílí a odehrává se to v Americe, asi to bude western. V muzikálech se zase tancuje a zpívá. Ale kinematografie je hlavně svobodný prostor, kde můžete objevovat různé věci. V Nejhorším člověku si hodně hrajeme s postupy a klišé romantických komedií, třeba se způsobem, jak se v žánru obvykle ukazuje první setkání dvou pozdějších partnerů. A od takových klišé jsme děj ohnuli do existenciálnější polohy.
Julie je i kolem třicítky dost neukotvená a lehkovážná. Čelil jste výtkám, že neví, co chce, a že je nezodpovědná?
Ona si tak trochu sabotuje vlastní život, což je její reakce právě na tlak, který na ni společnost vyvíjí. V Norsku se společnost tváří, že v ní panuje rovnost mezi pohlavími, ale ženy to pořád mají složitější než muži. Tomu, kdo vnímá umění jako zemi obývanou ideálními lidmi, můžu jen držet palce, ať se mu něco takového podaří vytvořit – protože takové „umění“ bývá děsivá nuda. Mě na lidech nezajímá dokonalost, baví mě naopak to, čím jsou komplikovaní. Takové příběhy chci točit. Všechny moje postavy, včetně Julie, musejí být trojrozměrné, musejí to být lidé, jimž jejich vlastnosti věřím. Zároveň netočím morality: chci, aby se moje filmy dotýkaly otázek morálky, ale ne, aby ukazovaly prstem. Rád bych, aby diváci dostali příležitost o sobě přemýšlet. Nadhazuju jim otázky, které kladu i sám sobě a na něž nemám všechny odpovědi. Ale o dynamice mezi lidmi, když jsou pod tlakem ohledně rodiny, práce nebo vztahů, něco vím a baví mě to prozkoumávat. A jestli tím někoho dráždím, je to jen dobře: aspoň vznikne debata.
Při sledování Nejhoršího člověka mě napadaly souvislosti s filmy evropských kinematografií 60. let, ale takové asociace mi připadaly až moc nasnadě. Pak jsem nicméně narazil na žebříček vašich oblíbených filmů v magazínu Sight & Sound, kde zmiňujete snímky právě od Felliniho, Antonioniho nebo Bergmana. Jaký na vás tito klasici měli vliv?
Díky nim chci být statečnější. Když vidím, jak dokázali filmové vyjadřování posunout a vtisknout mu vlastní osobnost, čerpám z toho odvahu pro vlastní práci. Nesnažím se stát se jedním z nich, nemůžu usilovat o to, být jako třeba Tarkovskij, protože on byl jedinečný génius, jenž žil v určité době na určitém místě. Ale můžu se nechat inspirovat jeho duchem. Učím se, jak tihle umělci vytvářeli postavy, jak vyprávěli příběhy, jak pracovali s časem, jak filmu dodávali hudebnost v podobě rytmu a feelingu… Ale nenatočím záběr, který by přímo citoval scénu třeba s Monicou Vittiovou. To už by zavánělo kýčem.
Slavná herečka, múza a partnerka režiséra Michelangela Antonioniho nedávno zemřela. Zasáhla vás její smrt?
Samozřejmě. Pamatuju si taky, jak Antonioni a Bergman zemřeli ve stejný den. Monicu Vittiovou budeme už navždy vnímat jako krásnou mladou ženu, i když už tu s námi není. A právě i v tom spočívá krása filmu jako takového. Kinematografie je z definice spojená s melancholií, pomáhá uchovávat něco, co nenávratně zmizelo. Není vůbec náhoda, že tolik filmařů zajímá téma ztraceného času. Film nás se ztraceným časem umí znovu propojit tak jako žádné jiné umění.
Od premiéry na festivalu v Cannes procestoval Nejhorší člověk celý svět. Lišily se reakce na něj podle různých zemí a kultur?
Měl jsem reakce víceméně všude stejné. Hodně jsem nad tím přemýšlel. Je to tím, že se svět i vzhledem ke covidu ještě víc propojil a zhomogenizoval, takže si všichni klademe tytéž otázky na téma krize osobnosti a chceme je řešit i prostřednictvím filmu? Nebo je to tím, že se mi povedlo, aby můj film byl nějak univerzálně humanistický? Nevím, ale hodně diváků mi říká, že se s ním ztotožnili. I třeba šedesátiletí chlapi mi tvrdí, že některé věci cítí podobně jako Julie. Což může znít divně, ale mně to připadá krásné a jsem rád. Doufám, že Nejhorší člověk vypráví i o tom, že život je příliš komplikovaný na to, aby zapadal do kategorií, jako je věk, gender a další škatulky. Život je dlouhodobý proces, ve kterém existenciální krize přicházejí a zase odcházejí. Takže doufám, že se divákům podaří na Nejhoršího člověka napojit, i když zrovna nejsou třicetiletými ženami.
Nejhorší člověk na světě je závěrečným dílem vaší „trilogie z Osla“. Uzavíráte tím v sobě určitou kapitolu, nebo chcete v budoucnu natočit ještě něco podobného?
Neuzavírám. A je to zvláštní: čekal jsem, že ve mně tímhle filmem něco skončí, ale chci jet dál po stejné koleji. Přestal jsem se stydět za to, že některé prvky a postupy používám opakovaně. Chci si dovolit točit filmy, které mě baví. Mám za sebou pět celovečeráků, vymykala se z nich hlavně Thelma, což byl trochu horor, žánrový kousek, ale i v tomto případě šlo o hodně osobní věc. V současné fázi kariéry už dokážu být svobodnější a umím se soustředit právě na projekt, který zrovna chci dělat. Jak stárnu, jsem spokojenější a cítím se kreativně pevnější v kramflecích. A je to dobrý pocit.
