Odešel Miroslav Žbirka. Jaký je váš nejintenzívnější zážitek s ním, s jeho hudbou, třeba i s jedinou jeho písničkou? Nebo šíře, co pro vás a celou česko-slovenskou kulturu znamenal? Takhle jsme se zeptali muzikantů a lidí spojených s domácí hudební scénou. Napříč žánry – protože Mekyho písničky především spojovaly.
Jan Ponocný
zpěvák, hudebník a producent, dlouholetý Žbirkův spoluhráč
Už když jsem chodil do školy, byly jeho písničky vždycky tak nějak součástí prostoru. Což mělo ve chvíli, když jsem s ním začal hrát (v roce 1996 na albu Meky, které produkoval David Koller, od roku 1998 pak naživo; pozn. red.), jednu výhodu: přestože jsem neměl žádnou jeho desku, nemusel jsem se ty písničky moc učit, všechny jsem je znal, byly všude kolem mě. Za toho téměř čtvrt století jsme s Mekym vždycky jednou za pár dní vedle sebe stáli na pódiu, strávili věky na cestách od Moskvy po Los Angeles, vtipkovali v šatně a kecali o všem možným. Bylo toho tolik, že fakt nedokážu pojmenovat jeden nejsilnější zážitek. Nejsilnější zážitek jsou totiž celá ta léta, co jsem měl to štěstí s ním hrát. Ten pocit, že když s ním vlezeš na pódium, bude to VŽDYCKY dobrý. Naše sdílený fanatický hudební fanouškovství. A to, jak se furt snažil, abychom byli pořád lepší – třeba jsme si poctivě nahrávali všechny koncerty až do posledního a pak si volali, co bychom mohli ještě vylepšit, to snad ani nikdo normální nedělá. Prostě i po těch čtyřiceti letech k muzice přistupoval naprosto stejně jako na začátku. To je, myslím, unikát.
Peter Lipa
zpěvák a skladatel, dlouholetý šéf festivalu Bratislavské jazzové dni
I když jsem skoro o deset let starší, začínal jsem s Mekym vlastně ve Véčku – vysokoškolském klubu, který byl koncem šedesátých let Olympem všech bratislavských hudebníků. V době, kdy jsem se tam dostal se skupinou Blues Five, se najednou objevil Meky jako patnácti- nebo šestnáctiletý zázrak. Trochu jsme se my starší bluesmani podivovali, že Modus s Mekym za mikrofonem měl u publika větší úspěch. Jeho tehdejší parketa byli Bee Gees; museli jsme uznat, že jeho chlapecký hlas k nim perfektně pasoval, a když k tomu připočítáte dokonalou angličtinu, výsledek byl jasný. Já jsem se potom začátkem sedmdesátek vydal do světa s orchestrem Gustáva Offermanna. Když jsem u něj skončil, na moje místo nastoupil Meky. To už ale měl plán, jak dál: starý kamarád z Véčka Janko Lehotský resuscitoval Modus a to ostatní už všichni známe... Pamatuju se na jednu z prvních Mekyho písniček – Zažni. Dělal jsem tehdy redaktora v Československém rozhlase a označil jsem ji za beatlesáckou. Tehdy to bylo odvážné tvrzení, ale myslím si to doteď.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
