nahoru

Pražské jaro 1968 nepřestává přitahovat pozornost

Jaroslav Šajtar 7. října 2021 • 10:00
Obálka novinky M. Nováka
Obálka novinky M. Nováka
• foto: 
Archiv nakladatelství Academia

Letošní, již třiapadesáté výročí pražského jara a jeho násilného ukončení armádami pěti členských států Varšavské smlouvy (čestnou výjimku představovala Hodžova Albánie, jež se však na činnosti tohoto paktu delší dobu nepodílela a po okupaci Československa z něj dokonce ostentativně vystoupila, a Ceauşeskovo Rumunsko) připomíná Nakladatelství Academia hned několika tituly.

První profesor politologie na Univerzitě Karlově a někdejší rektor vysoké školy CEVRO Institut Miroslav Novák se ve své knize PRAŽSKÉ JARO 1968. PŘERUŠENÁ REVOLUCE? zaměřil na tento fenomén velmi neortodoxně, přičemž v sobě nezapřel specializaci na komparativní politologii a totalitarismus, opozici v bývalých zemích východního bloku a populismus.

Hnutí odporu

O krátkém a nakonec neúspěšném pokusu československých reformních komunistů vybudovat „socialismus s lidskou tváří“ byly popsány stohy papíru. Miroslav Novák se proto nezaměřil zdaleka jenom na náš poněkud omezený prostor, ale zasadil celý proces pražského jara do mnohem širšího kontextu rozličných etap odporu proti režimům „lidové demokracie“, nastoleným v částech Evropy dobytých nebo osvobozených Rudou armádou v závěrečné fázi druhé světové války. V Pobaltí, na západní Ukrajině a v Polsku tato rezistence vyústila v ozbrojený odpor, mající ovšem všude za následek velmi krvavé potlačení revolucí a s tím neodmyslitelně spojené represe. Nikoli náhodou byl právě konec čtyřicátých a první polovina padesátých let minulého století nejbrutálnějším obdobím vlády komunistů v nově vznikajícím východním bloku. Pražské jaro se od těchto vystoupení pronikavě lišilo. Mělo totiž neobyčejně mírný, pokojný průběh a čelní komunističtí představitelé se nikdy předtím ani potom netěšili tak spontánní podpoře obyvatelstva. O to horší ovšem bylo vystřízlivění.

První muž Polska před úlisným hadem

Autor úvodem porovnává krize v zemích „lidové demokracie“. Po  bouřích východoněmeckých dělníků proti přitvrzeným normám v létě 1953 následovaly v roce 1956 nepokoje v Poznani a po nich protikomunistické povstání v Maďarsku, utopené v krvi za aktivní účasti Sovětské armády. V druhé části publikace se Novák soustřeďuje na tři rozdílné roviny, a to působení politiků „strany a vlády“ v ČSSR, činnost nekonformních filozofů, novinářů a spisovatelů (nezapomínejme, že pražské jaro bylo především záležitostí intelektuálů), k nimž se však záhy přidávaly i další vrstvy populace, a konečně manévrování Sovětského svazu a jeho spojenců, jež vedlo až k vojenské intervenci. Připomeňme, že kupodivu nikoli po okupaci u nás nenáviděný „úlisný had“ Leonid Iljič Brežněv, jak ho nazýval jím odstavený Nikita Sergejevič Chruščov, ale „první muž Polska“ Władysław Gomułka a generální tajemník Jednotné socialistické strany Německa (SED) Walter Ulbricht patřili k hlavním jestřábům.

Novákova práce vrcholí kritickou analýzou iluzí reformních komunistů a revizionistických marxistů, jejichž naivitě se s odstupem času můžeme jen trpce pousmát.

Jaroslav Šajtar




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.