Zemřelý sultán Kábus se narodil v královském paláci v centru jižního Ománu – městě Salála – v roce 1940. Země, které tehdy už šest let vládl jeho otec Saíd bin Tajmúr, byla v té době jen stínem své slavné minulosti. Kdysi byl totiž Omán námořní mocností, a dokonce odsud začala arabská kolonizace východoafrického Zanzibaru, který byl ještě v 19. století součástí Ománu. Pak ale vnitřní rozpory vedly k poklesu vlivu země, i když Omán dodnes zůstal jiný než okolní arabské monarchie.
Světu otevřená muslimské země
Místní obyvatelé jsou převážně muslimové, ale zdejší podoba islámu je mnohem méně striktní než třeba v sousední Saúdské Arábie nebo ve Spojených arabských emirátech. Země byla vždy více otevřená světu a Omán měl například díky námořním kontaktům tradičně blízko k Indii, což dodnes odráží i zdejší kuchyně.
Za časů Kábusova otce už ale země měla jiné starosti. Chudí sultáni této doby měli dlouhodobě problém udržet na uzdě bojovné kmeny ve vnitrozemí a u moci se drželi hlavně díky pomoci britské armády, která v zemi fungovala nikoli jako otevřeně koloniální moc, ale spíše jako protektor, ponechávající u moci místního panovníka.
Kábusův otec poslal syna studovat do Británie, což vyvrcholilo jeho absolutoriem na elitní britské vojenské akademii v Sandhurstu. Později následník trůnu sloužil v britské armádě, včetně jedné její základny v tehdejším Západním Německu. V roce 1967 se vrátil do rodné země, ale otec mu uložil faktické domácí vězení. Byl naprosto izolován v královském paláci v Salále a zabýval se pouze studiem koránu a ománských dějin. Britové si s ním vynutili pravidelný kontakt, protože nepovažovali za vhodné, aby budoucí panovník země byl úplně „odstíněn“ od reality v zemi.
Převrat proti otci
Ta se navíc zhoršila, když v jižní části země došlo k povstání části kmenů, které byly podporovány ze sousedního komunistického Jižního Jemenu. Narůstající obava z toho, že na jihu Ománu vznikne prokomunistická vláda podporovaná Sověty a Čínou, vedla Brity k tomu, že se rozhodli podpořit Kábusův převrat proti jeho otci – sultánu Saídovi. Kábus měl totiž jiný názor na další vývoj země, kterou jeho otec izoloval od zbytku světa a hlavně všech moderních trendů. V zemi bylo v té době jen šest kilometrů silnic, tři školy a Ománci měli zakázané všechny západní novoty: například hrát fotbal, kouřit na veřejnosti nebo dokonce nosit sluneční brýle. Dětská úmrtnost se navíc pohybovala kolem 60 procent.
Kábus se nakonec dostal k moci díky nekrvavému převratu, který zkonstruoval s britskou pomocí proti vlastnímu otci. Sesazený sultán byl během palácového převratu lehce postřelen a britské letectvo RAF ho po převratu převezlo nejprve do Bahrajnu a následně do Londýna, kde v ústraní dožil v apartmá Dorchester Hotel. Se synem se Saíd už nikdy nesmířil a byl dokonce nejprve pochován na hřbitově v britském Surrey. Až později nechal Kábus otcovy ostatky vyzvednout a znovu pohřbít v ománské metropoli Maskat.
Obava z převratu ze strany potomka patřila mezi teorie, proč Kábus nikdy sám neměl děti. Byl krátce ženatý, s manželkou se ovšem brzo rozvedl a novou si již nenašel. Objevily se i spekulace, že byl ve skutečnosti homosexuální orientace, ale ty nebyly nikdy potvrzeny. Existovala proto i třetí teorie, podle níž zkrátka Kábus děti mít nemohl.
Jméno následníka v obálce
Každopádně absence přímého následníka vedla v sultanátu k nejistotě, kdo Kábuse na trůnu později nahradí. Sultán na rozdíl od sousedních arabských ropných monarchií, kde je to zvykem, za života veřejně svého nástupce neoznačil. Vybral ale dva své příbuzné a určil jejich pořadí. Tuto svou volbu nechal v několika kopiích zapečetit do obálek, který byly uloženy v různých regionech království, aby se zabránilo možnosti jejich zničení. Kábusova volba následníka trůnu ale měla podle ním prosazené ústavy platit jen v případě, že se „rodinná“ rada sama nejprve neshodne na novém sultánovi.
Poté, co Kábus zemřel, ovšem rodinná rada postupovala jinak a hned přistoupila k otevření obálky s návrhem následníka, jak ho vybral zemřelý monarcha. I to vyjadřovalo úctu, které se dosavadní absolutní vládce země těšil nejen mezi ománskou elitou. Jím provedená přeměna země ze středověkých podmínek do moderní éry sice proběhla v rámci systému absolutní monarchie, v němž byla umlčena politická diskuze, zakázány politické strany a potlačovány opoziční náznaky, ale Kábus byl napříč společností milován. Když jsem sám loni navštívil Omán, dostaly děti od jednoho svého ománského přítele na rozloučenou několik suvenýrů s podobou tehdejšího sultána. Jeho podobizna byla navíc v zemi přítomna na mnoha místech a Ománci o něm běžně mluvili jako o „Baba Kábusovi“, tedy Otci Kábusovi.
Jeho následník nebude mít i proto lehké udržet vysoko nastavenou laťku. Kábusova volba potvrzená rodinnou radou padla na bratrance zemřelého sultána Hajsáma bin Tárika. Nový sultán Hajsám patřil do širšího okruhu členů královské rodiny, o nichž se už dříve spekulovalo jako o možných nástupcích Kábuse. Bývalý vysoký hodnostář ománského ministerstva zahraničí a pozdější ministr kultury a národního dědictví po uvedení na trůn vyhlásil, že bude pokračovat v dosavadní politice, a to i v mezinárodních vztazích, kde Omán dokáže jako jedna z mála zemí v regionu mluvit s USA i Íránem. Ostatně právě ománští diplomaté před několika lety zprostředkovali nyní zhroucenou jadernou dohodu mezi Západem a íránským režimem. Nový sultán bude muset ovšem také využít své bohaté podnikatelské zkušenosti, aby svou zemi připravil na dobu „poropnou“, protože nyní by Omán bez příjmů z těžby této nerostné suroviny nebyl soběstačný. Každopádně smrtí sultána Kábuse na jihu Arabského poloostrova skončila jedna historická éra a začalo nové období ománských dějin.
