Na všelijaké demonstrace jsem začal příležitostně chodit asi před pěti lety. Často ani ne proto, že bych se tolik bil za jejich myšlenku, spíš ze zvědavosti a touhy být u nějakého ruchu, takže jsem si klidně zašel i na Okamuru. Byl jsem i na prvních protestech proti Babišovi, když na ně chodilo jen pár desítek lidí (dalším nejspíš nedorazily včas honoráře od Sorose a Kalouska). Tomu, že Babiš jednou „dostane“ na Letnou ten největší dav, v jakém kdy budu stát, bych tehdy nevěřil.
Zaplněný Staromák při hokeji už asi přestane budit takový respekt. Letná je víc, každý ji zná jako velký volný plácek – a najednou je na pláni hlava na hlavě. Že by protesty začaly být prostě populární? I kdyby ano, pořád zůstává jedna otázka: stane se konečně NĚCO? Demonstrace je svébytná událost, nemusí nutně přinést zemětřesení. Chtěl bych ji tady trochu obhájit.
Mám respekt ke každému, kdo se nebojí za svůj názor postavit veřejně, a ještě k tomu přímo na ulici. I když jsem se k nim nepřidal, cenil jsem si třeba spolužáků stávkujících za klima (opravdu se nechtěli jen ulít). Už jen proto, že se o něco takového vůbec zajímají. Vážím si známých, kteří jezdí na demonstrace až z Ostravy, vyrážejí už ráno a druhý den jdou do práce. A taky těch, kdo si vyvěsili plachty na balkónech na Letné a o nichž to vědí sousedi a každý, kdo šel kolem.
Asi ani nevím o nikom, kdo by čekal, že nějaká „demoška“ obrátí svět naruby. U jakéhokoli protestu jde o to, vědět, že člověk nezůstal sedět doma zticha, když se schylovalo k něčemu, co mu vadí. A je fuk, jestli je to třeba přijetí eura, okleštění justice, zbourání mostu, nebo pokácení staletého dubu. U nás se nezapalují auta ani nerabují obchody, místo toho se zpívá Není nutno, pořadatelé děkují policii (!) za spolupráci a všechno je v klidu.
Na demonstraci prostě na chvilku zažijete, že demokracie nemusí být jen jednou za čtyři roky na prodloužený víkend. Ono takových chvilek demokracie může být za jeden rok klidně třeba milion!
