Eutanazie: I hnutí ANO může mít pravdu | Reflex.cz
nahoru

Eutanazie: I hnutí ANO může mít pravdu

Jiří X. Doležal12. června 2019 • 18:00
Eutanásie - dočkáme se jí konečně?
Eutanásie - dočkáme se jí konečně?
• foto: 
Profimedia.cz

Andreje Babiše i partaj, kterou si pořídil za peníze vydělané na špekáčcích, opravdu nemusím. Nyní však – asi poprvé, co pamatuju – přichází někdo z hnutí ANO s mimořádně rozumným a potřebným zákonem, který potřebujeme, a který bude – po odladění chyb – skutečně užitečný.

Poslankyně ANO Věra Procházková (dříve lékařka na anesteziologicko-resuscitačním oddělení, specializace na léčbu bolesti) se snaží prosadit právo na eutanazii. Chce postupovat podle modelu, který funguje v Lucembursku (tam schvaluje právo na ukončení života komise – tři lékaři, tři právníci, dva zástupci pacientů a jeden zástupce zdravotnického zařízení).

Když už má Babiš tolik peněz a moci, mohl by poprvé za svou politickou kariéru udělat něco užitečného, a zákon prosadit.

Drobné chyby

Poslankyně Procházková má podle mého názoru velmi správný postoj, ale měla by návrh trochu konzultovat s odborníky na problematiku. Takže nejdříve drobné chyby, které v návrhu jsou.

Podle toho, co sdělila aktuálně.cz, nemá úplně jasno v pojmech eutanazie a asistovaná sebevražda, byť právně i eticky jde o úplně jiné kategorie.

Nemocný by měl mít právo předem vyslovit přání, že chce být usmrcen pro případ, že bude později v bezvědomí. V jiných případech by žádost o eutanazii měla být podána plně při vědomí. A pak, když paní poslankyně mluví o metodách – pilulky nebo kapačka – říká: „Kolečko od infuze může zmáčknout pacient sám, pokud je toho schopný, nebo někdo z rodinných příslušníků či zdravotnický personál.“

Eutanazie a asistovaná sebevražda

To bohužel ukazuje, že paní doktorka nerozlišuje mezi asistovanou sebevraždou (pacient se usmrtí sám, rozhodne o vlastním životě, a lékař či zdravotník mu asistuje podáním jedu) a eutanazií, tedy aktem, kdy někdo usmrtí druhou osobu (byť nevyléčitelně nemocnou a na její výslovné přání).

Asistovaná sebevražda by měla být samozřejmým právem všech plátců zdravotního pojištění. Platíme si je proto, abychom se – lékařskými prostředky – chránili před utrpením. Proto když usoudíme, že v našem životě už je jen utrpení a bolest, a že se toho utrpení chceme zbavit ukončením života, měli bychom mít právo zcela legitimně požadovat, aby nám Systém za ty peníze poskytl chemicky čistý a účinný jed. Do mé smrti není kromě mé přítelkyně nikomu vůbec nic, není na mně závislá žádná osoba. A Systému, Státu, Straně, Církvi či Autoritativí medicíně už vůbec ne. Takže právo na asistovanou sebevraždu by mělo být bez diskuse zavedeno zítra.

Eutanazie, tedy usmrcení druhé osoby – byť na její přání – je něco úplně jiného. Tam usmrcující bere ne svůj, ale cizí život. Domnívám se, že eutanazie je také plně legitimní, ale je třeba ji ošetřit legislativně stokrát důkladněji, až paranoidně, aby byla naprosto nezneužitelná. A dokud si v těchto pojmech neudělá paní poslankyně jasno, zákon neprosadí.

Zabíjet mají kněží, nebo alespoň psychologové

„Podle mě je nejlepší, když probíhá v mobilním hospici, to jest doma. Měli by u toho být pracovníci mobilního hospicu, kteří samozřejmě mají jiný postoj než lékaři v nemocnicích, kteří zachraňují životy,“ říká ve stejném rozhovoru paní poslankyně. A to je zcela nepřijatelné.

Jak lékaři, tak zdravotní sestry a především pracovníci hospicu jsou s nemocnými a trpícími v kontaktu, okamžitě k nim pocítí emoční vztah zvaný soucit, a tak je prostě zabít nemohou. A lékaři a zdravotníci jsou tu od toho, aby léčili, ne zabíjeli.

Jak při asistované sebevraždě, tak při eutanazii by měl poslední krok – podání tablety nebo spuštění infuze – provést dejme tomu rituální specialista, dejme tomu kněz. U katolíků bychom asi nepochodili a mnichů praktikujících hindů dharmu nebo zen tu moc není. Takže zbývá postmoderní náhražka duchovních – totiž psychologové. Poslední pomoc při asistované sebevraždě či při euthanazii by měl provádět psycholog. Psycholog, který toho pacienta předem neznal, a který se sám po každém výkonu na den dva odebere na psychoanalytické lehátko nějakého svého kolegy. Jinak hrozí značné riziko, že takový člověk po pár výkonech euthanazii provede sám na sobě.

P. S.

Kardinální otázkou na nositele každého názoru, který vyvolává emoce, zní: Byl bys to ochoten dělat ty sám? Takže odpovídám preventivně, než se to objeví v diskusi. Ano. Jak díky tomu, že jsem vystudoval psychologii, tak díky tomu, že jsem v sedmnácti letech potkal zen, bych byl naprosto bez problémů ochoten lidi, kteří mne požádají, abych je zbavil života, protože to pro ně je jediná cesta, jak se zbavit utrpení, usmrtit.

A – abych dal čtenářům trochu šťávy k diskusi – jsem přesvědčen, že by mě to dost vzalo, večer po výkonu bych toho už asi moc nenamluvil. Ale zcela jistě vím, že bych ten čin pokládal za stejně „dobrý“, „správný“ či „etický“ jako asistenci při porodu. Tu bych však, na rozdíl od puštění infuze, neuměl.





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější