Teplomilný Helix lucorum, který se na pražském Žižkově usadil, pochází z turecké Anatolie a možná podlehl hoaxu o globálním oteplení. A kdyby nečetl ekologickou propagandu, tak je mu vlastně na Žižkově zima. V souvislosti s debatou o klimatické změně, kterou – kvůli neochotě objektivních vědců se problémem zabývat – musí svými protesty popularizovat školáci, však s dovolením poreferuji zcela vážně o tom, že oteplování pozměňuje biodiverzitu. A právě proto už mezi tureckými hlemýždi na Žižkově českého hlemýždě skoro nenajdete.
Hlemýždi, kam se podíváš
Když jsem začal chodit o holi a dosáhnout lokality s trilobity se ukázalo být nad mé síly, našel jsem si koníčka. Sleduju šneky. Ti ani chromému neutečou. A na základě vědeckých informací a publikací docentky Lucie Juřičkové z Přírodovědecké fakulty UK jsem se dozvěděl, že na Žižkově na nákladovém nádraží žije kolonie hlemýžďů Helix lucorum, kteří pocházejí z Anatolie a vyskytují se i na Balkáně. V Praze je vědci zaznamenali v roce 2008 a na Žižkov přijeli nejspíše vlakem. Někde v Bulharsku či Turecku lezl šnek po nádraží a začalo být sucho. Šnek pravděpodobně vylezl na vagón, přischnul k němu (to šneci za sucha činívají), a než zapršelo a on se zase pustil, tak s ním vagón dojel do Prahy. Hlemýžď se ovšem před výletem oddával sexu, a tak hned po příjezdu k Olšanským hřbitovům nakladl vajíčka. A už jich bylo hodně.
Když loni hlemýždi ovládli mé soukromí, vydal jsem se na Žižkov si pár lucorů chytit do domácího chovu. Po příchodu na první místo, kde se v (z velké části vybetonovaném) areálu mohou šneci vyskytovat, mi začalo křupat pod nohama. Pro samé hlemýždě nebylo totiž kam šlápnout: a to bylo vedro, že naši hlemýždi zahradní – Helix pomatia – byli zavrtaní někde v mechu a potili se. Nebylo možné srovnat četnost obou druhů. V teplotě, které se líbí lucorům, jsou pomatie spíše zalezlé, a naopak. Tak jsem musel počkat do zimy.
Výskyt nových druhů má na svědomí i zvyšování teplot
A mezitím jsem si studoval, co nám to vlastně z jihu přilezlo za plže. Lucorum není sám. Nejslavnější měkký imigrant je plzák španělský (Arion vulgaris). Druh má původní areál výskytu v jižní Evropě. Dále k nám již byli zavlečeni a úspěšně zde přežívají například tito teplomilní měkkýši: škeblice asijská (Sinanodonta woodiana) – domovina ve východní a jihovýchodní Asii. Levohrotka ostrá (Physella acuta), původně severoamerický druh zavlečený kolem roku 1800 do Středomoří, nyní již i u nás. Hlemýžď pruhovaný (Helix thessalica) má původní areál na jihozápadě Balkánského poloostrova. Korbikula asijská (Corbicula fluminea) z Asie. Boettgerilla pallens z Abcházie a západní Gruzie. Gyraulus parvus Spojené státy, Mexiko, Kuba a Portorico. Potamopyrgus antipodarum je původem z Nového Zélandu. Deroceras panormitanum a Monacha cartusiana – tmavoretka bělavá jsou původně jihoevropské druhy.
Abych citoval vědu: Za posledních třicet let se počet nepůvodních druhů pozemních plžů v České republice zvýšil z 5 na 15 (8 procent všech druhů). Více než polovina z nich má předpokládaný středomořský původ. Od roku 2000 bylo zaznamenáno sedm nových cizích druhů (šest středomořských). Trend odráží zvyšování průměrných teplot a rostoucí intenzitu zahraničního obchodu za posledních šest desetiletí, což naznačuje synergický efekt klimatických podmínek a socioekonomických faktorů.
Naši hlemýždi jsou v háji
Co udělají exotičtí vetřelci s našimi původními šneky? V zimě jsou živí plži zalezlí a schránky mrtvých plžů se před zimou neschovávají. Takže když po novém roce vylezlo sluníčko, vyrazil jsem na Žižkov s igeliťáky a dle metodiky Levana Mumladzeho z univerzity v Tbilisi vytyčil čtverec 10 krát 10 metrů na místě, kde jsem v létě na nádraží viděl lucornů nejvíc (site A), a vysbíral všechny mrtvé ulity rodu Helix. Pak šel o čtvrt kilometru dál a udělal totéž (site B) a pak – po biokoridoru tvořeném železniční tratí, podél které se na náspech mohou hlemýždi šířit – šel ještě o čtvrt kilometru dál. Site C. A všude jsem na ploše 10 x 10 metrů vysbíral všechny ulity hlemýždě, které jsem našel. A pak je doma myl, počítal a měřil. Výsledky jsou tristní:
Site A: 6 H. pomatia (5 dospělých, jeden neidentifikovatelný), 83 H. lucorum (36 dospělých, 18 neidentifikovatelných, 35 nedospělých)
Site B: 2 H. pomatia (1 dospělý, 1 neidentifikovatelný), 4 H. lucorum (2 dospělí, 2 neidentifikovatelní)
Site C: 20 H. pomatia (7 dospělých, 6 neidentifikovatelných, 7 nedospělých), 0 Helix lucorum
Na místě nejvyšší hustoty lucorů (v místech, kam byl pravděpodobně zavlečen) tvoří tento druh 93 procent z celkového počtu nalezených ulit rodu Helix, původní hlemýžď zahradní pak pouhých 7 procent. Invazní druh se zde množí, mladí jedinci původního druhu vůbec nebyli nalezeni. I na okraji areálu zatím osídleném invazním druhem tvoří 66 procent počtu ulit a náš původní hlemýžď jen 33 procent. Ale o půl kilometru dál, na území dosud nezasaženém invazí, je původních hlemýžďů zahradních stále dost.
Toto je společenský, nikoliv biologický časopis – proto nepíšu latinské názvy kurzívou, neuvádím jméno vědce, který druh popsal, ani rok, kdy k tomu došlo, ani neodkazuji na odbornou literaturu. Zájemci o detaily – pište na můj e-mail.
