Předně k samotným strůjcům výzvy k záchraně ČSSD. Ze známých tváří mezi nimi jmenujme exsenátora Zdeňka Škromacha, bývalého místopředsedu Haška nebo dlouholetého kontroverzního poslance Foldynu. To nejsou zrovna osobnosti s bůhvíjakým kapitálem do antisystémově nakloněné doby, jež má přesně těmito starými kádry tendenci pohrdat. U Haška se můžeme koneckonců ptát, kde vůbec bere před lety odvržený pučista a problémový hejtman odvahu pokoušet znovu stát hlásnou troubou strany.
Přesněji řečeno, pohybujeme se v době, kdy tradiční voliče ČSSD oslovuje hned několik jiných subjektů s často podobným programem. Jde především o hnutí ANO, které oproti minulým volbám bralo výrazně více zleva než zprava, a pak samozřejmě komunisty a v neposlední řadě Okamurovu SPD, jejíž program je také dost silně sociálně zaměřený.
(Ne)úspěšná vláda
Základní úskalí této situace spočívá z pohledu ČSSD ve skutečnosti, že definitivně přestala být protestní volbou, kterou dříve mohla představovat pro voliče nespokojené s pravicovými vládami či vlastní společenskou a materiální situací. Pochody proti levné práci s členy vlády v čele to vše dotahují do absurdní dokonalosti.
Tím přichází na řadu další aktuální srážeč sociální demokracie – její působení ve vládě. Jak vyplývá z průzkumů veřejného mínění (a nakonec i z výsledků voleb), většinu pozitiv doby Sobotkova kabinetu si lidé často spojují daleko spíše s Andrejem Babišem než s tehdejším premiérem Sobotkou a jeho spolustraníky. Naproti tomu u nepopulárních opatření typu protikuřáckého zákona, inkluze nebo pamlskové vyhlášky padá téměř všechen hněv zpravidla na ČSSD. Sobotka zkrátka Babišovi vládní spoluprací umožnil malý politický zázrak – být sám členem vlády a chlubit se jejími úspěchy, a zároveň být její nejtvrdší opozicí.
Tahle doba není pro starý
Z toho všeho by se ještě za běžných okolností mohla strana formátu ČSSD dostat. To ale jen kdyby dokázala nabídnout nové, neokoukané tváře a konečně se vnitřně sjednotit (nebo alespoň začít navenek jednotně působit). V tuto chvíli je strana stále ohniskem střetu tzv. zemanovského křídla proti slábnoucímu sobotkovskému. Nové osobnosti buď nejsou, anebo dostatečně netáhnou (viz Hamáček, Chvojka, Valachová) a charismatický lídr Zaorálek už nejspíš straně svoje také dal.
Možná si říkáte, že se ČSSD dostala do podobné polohy jako před lety občanští demokraté a stejně jako oni může vystoupat zpět k dvouciferným výsledkům. ODS ale měla v zásobě schopného a relativně populárního lídra Fialu, zbavila se velké části starých nepopulárních tváří, dobře se zorientovala v migračním problému a v neposlední řadě dokázala alespoň něco vytěžit z nepopulárních kroků vlády a postavit se do pozice jakéhosi bodyguarda živnostníků a kuřáků.
V tuto chvíli se provizorní špičky sociální demokracie rozhoupávají k jednání o účasti ve druhé Babišově vládě. Pokud jednání skončí podpisem koaliční smlouvy, bude pro ČSSD těžké z popularity vlády něco získat – post ministra financí, který jemu samotnému k popularitě dopomohl, jí Babiš téměř jistě nenabídne.
Jistě, že může přijít nové bombastické téma typu migrace, na němž by nejstarší levicová strana u nás nakrmila své preference. Jistě, že se může odkudsi vynořit populární vůdčí osobnost, které socialistům pomůže nahoru. Zatím tomu ale nic nenasvědčuje a odhad, že ČSSD pod deseti procenty ještě nějakou dobu zůstane, je víc než střízlivý.
