Pouhé dva týdny před tím, než nechal doručit prezidentovi Zemanovi demisi své vlády, podepsal za Česko na summitu Unie v Göteborgu takzvaný evropský pilíř sociálních práv, který – pokud by se stal závazným dokumentem – uvrhne Česko do pěkného pekla. Socialisticky vazalského.
Proč? Stačí si přečíst preambuli toho slavného pilíře (omlouvám se, ale bez něj to fakt nejde): „Evropský pilíř sociálních práv by měl sloužit jako vodítko na cestě k efektivním výsledkům v oblasti zaměstnanosti a sociální oblasti při řešení současných a budoucích výzev, které jsou přímo zaměřeny na uspokojení nezbytných potřeb lidí, i na cestě k zajištění lepšího uzákonění a uplatňování sociálních práv.“
Odmyslete si tu šílenou byrokratickou bruselštinu – jde jednoduše o to, aby se v zemích Evropské unie co nejvíce sjednotily už tak dosti vymknuté z kloubů sociální vymoženosti občanů zemí Unie. Federalizované jistoty navěky věků. Ostatně jak řekl vždy střízlivě přesný předseda Evropské komise Juncker: „Naše Unie byla v jádru vždy sociálním projektem. To je více než jen jednotný trh, více než peníze, více než euro. Je to o našich hodnotách a o způsobu našeho života.“ Samozřejmě nemyslel svůj život, takových rozpočet Unie utáhne jen pár.
Nejde ale jen o nás a Junckera. Sobotkův poslední unijní rauš v Göteborgu totiž paralelně provází daleko vážnější jednání Evropské unie – o novelizaci Dublinských dohod, které řeší společnou evropskou přistěhovaleckou politiku – o takzvaném Dublinu 4. Ten má nově ulevit zemím, které nejvíce trpí přistěhovalectvím (Itálie, Řecko) a neschopností chránit vnější evropské hranice, a uprchlíky rovnou podle kvót přerozdělovat do dalších zemí Unie – včetně České republiky –, v nichž by se měli podrobit azylovému řízení.
A až se vlhký sen Junckera se Sobotkou o jednotném sociálním pilíři stane skutečností, takto přidělený azylant bude mít srovnatelné sociální výdobytky s těmi nejvyspělejšími evropskými zeměmi a třeba se mu už ani nebude chtít z Česka prchat za lepším, jak to svého času učinili naši slavní iráčtí křesťané z azylu na Vysočině. Prostě i my budeme mít Bruselem nadirigovanou povinnost starat se a živit svůj díl arabských a afrických inženýrů, architektů, vědců, lékařů a profesorů, včetně jejich sjednocených rodin, kteří sní svůj sen o právu na evropské sociální blaho a o naší povinnosti jim je dopřát.
A to vše se chystá bez valné pozornosti našich politiků i občanstva samotného. My totiž na takové malichernosti nemáme čas. Hádáme se místo toho o podstatnějších problémech. Třeba o tom, jestli má být předsedou některého z poslaneckých výborů tajtrlík rudý, hnědý, nebo řepkový, zda prezident může před volbami vyvěšovat billboardy, když slíbil, že to nebude dělat, a kolikže hlasů v televizní anketě vlastně dostal Kabát nebo Ortel a co z toho vyplývá.
Dobře nám tak.
Text vyšel jako editorial tištěného Reflexu č. 49
