Oba pánové jsou nepochybně erudovaní ekonomové, nicméně jejich profesní CV a především blízkost k budoucímu guvernéru Rusnokovi dávají tušit, že jejich odbornost byla při výběru tentokrát až druhým kritériem a naopak tím prvním spolehlivost a loajalita k Jiřímu Rusnokovi. On sám ostatně moc dobře ví, co je to za vlastnost. Názorně ji předvedl třeba tehdy, když se nechal po pádu Nečasovy vlády jmenovat premiérem úřednického (ale spíš prezidentského) kabinetu s řadou členů Zemanovy strany SPO, ačkoliv bylo od samého počátku téměř jisté, že tato vládní sestava nemůže získat podporu Poslanecké sněmovny.
Česká národní banka je podle Ústavy i Zákona o České národní bance nezávislou institucí. V paragrafu 9 Zákona o České národní bance se výslovně píše, že Česká národní banka, bankovní rada ani žádný člen bankovní rady „nesmějí vyžadovat ani přijímat pokyny od prezidenta republiky, Parlamentu, vlády a jiných orgánů České republiky“. Toto pravidlo tu vždy platilo, a možná i proto to mezi ČNB na straně jedné a Strakovou akademií a Hradem na straně druhé tu a tam pořádně zabouřilo. Nyní tu však je riziko, že významně zesílí snaha o ovlivňování politiky ČNB. Anebo nastala ještě horší varianta, ovlivňování z Hradu nebude, neboť nováčci v bankovní radě už „příslušné noty“ dostali. Případně právě jejich souhlas s hradním viděním politiky ČNB byl stěžejním kritériem pro vstup do bankovní rady.
Celá situace je o to více paradoxní, že to byl právě Miloš Zeman, který ještě jako předseda jednobarevné socialistické vlády v době takzvané opoziční smlouvy ruku v ruce s Václavem Klausem aktivně brojil proti nezávislosti České národní banky. Oba pánové ji ovšem chtěli podřídit vládě a naopak osekat pravomoci prezidentovi a svázat mu ruce při výběru členů bankovní rady i guvernéra (tehdy požadovali například kontrasignaci premiéra nebo schválení jednotlivých členů vládou). A vida, oba nástupci Václava Havla nakonec mohli být (a budou) rádi, že těmto jejich plánům zatnul tipec Ústavní soud.
Oba noví členové bankovní rady tak mají unikátní příležitost. Buďto se projeví jako samostatně a svobodně myslící osobnosti a nenechají si do svých rozhodnutí mluvit (a to jak od Rusnoka, tak z Hradu), nebo se z nich stanou poslušné loutky představ prezidenta, který stále s oblibou zapomíná, že Česká republika nemá prezidentský ani poloprezidentský systém. Ať se to na Hradě líbí či nikoliv, v České republice je hlavní postavou exekutivy předseda vlády, ne prezident. Třebaže to v posledních několika letech mnohdy vypadá naopak.
