„Nepouštějte sem ty, co doma válčí! Neustupujte jim a neprokazujte jim naši toleranci, když jsou na sebe tak sprostí. Nepleťte se do jejich válek. Ať se tam vzájemně potrestají bez nás!“ napsal Ludvík Vaculík už někdy před čtyřmi lety. Američtí stratégové na to pomalu přicházejí teď – i Obama prohlásil na Arlingtonském národním hřbitově, že po dlouhé době nevede Amerika žádnou významnější pozemní válku, protože – jak říká Vaculík – nemusíme se plést do všeho. Stejně tak Evropa: Naprosto zmateně řeší migranty, aby časem přišla jen na to, co jim Vaculík napsal dávno.
On totiž zkoumal svět pomocí nekomplikovaných otázek, jež se pevně držely podstaty a zdravého rozumu. Hlavní je nenechat se zblbnout vykladači knih a ideologií, strážci morálky, a především experty tvrdícími, že svět je příliš složitý, než abychom k němu mohli něco rozumného říct.
K věcem, které ho štvaly, psal jasně a nelítostně, o nějaké korektnosti nemohlo být řeči: „Zloději se mají střílet. Totiž aby jich ubývalo. Pohodlným ubytováním ve vězení jich přibývá. … Já vím, co namítnete: že toto by postihlo jenom ruční zloděje. Ale co ti hlavní, v bankách a politických místech?…“ A hned rozdal úkoly, kdo to má vyřešit.
Často se ptám, co by na to či ono Vaculík. Třeba na naši dnešní obálku. Útočit se má na zloděje, ne na policajty, řekl by napřed. Darebákům je k dispozici vše: Úplatky, triky, nejvykutálenější právníci. Policajtům nic? Pořád jen tahají za kratší konec, mají levnější lidi, chybí jim náskok.
Ti dva s podivnými účesy to přece mysleli dobře – máme se proti nim obrátit jen proto, že se jim nedaří? Trochu to přehnali, ale všechno na světě se přece děje v kontextu: vzpomeňme, jak se v té době chovaly vládní strany vybírající výpalné ze všeho veřejného? Nemocnic a léků, silnic a mostů, tramvají a vlaků, škol a památek, dotací i sociální péče. Kolik konkrétních lidí mělo kvůli nim horší životy? Premiéři i jejich kmotři se nám z Toskánska smáli. To byli ti, kteří zrodili Ištvana a Šlachtu a následně i jejich aroganci.
Pak by ale řekl druhý názor na totéž, opačně: když se státní moc vymkne kontrole, má to mrzuté konce. Ti dva zelení byli zpupní, nedočkaví, chtěli se zavděčit, být za hrdiny. Šli za hranu, porušili pravidla, vše vsadili na jedinou kartu – která ale nepřišla. Proto jsou teď směšní.
Jak to tak bývá, oba protichůdné názory platí současně: metoda nepřípustná, ale přece jen bychom měli stát na straně Ištvána se Šlachtou. Jinak si to v ČSSD a ANO vyloží tak, že už zase je dovoleno všechno. A není pochyb, že už na tom pilně pracují: rozdělit si resorty, ustavit výběrčí, oprášit osvědčené metody, spolehnout se na to, že lidi mají menší averzi ke zkorumpované politice než k prokurátorům ze řetězu utrženým.
Svět není moc přehledný. A bez Ludvíka Vaculíka bude ještě méně.
