Po cestě rychlíkem do Tábora a zpět přemýšlím o uspořádání demonstrace za privatizaci Českých drah. Stát i v této firmě ukazuje, že je jako vlastník v podstatě čehokoliv nekompetentní a neschopný zajistit elementární fungování.
Jel jsem v uplynulém týdnu vlakem několikrát. Nejdřív s Leo Expresem do Ostravy na Colours. Pak se Student Agency z Ostravy zpět. No a dva dny poté z Prahy do Tábora a zpět s Českými drahami. Pro milovníky detailu: Vlak LE 1357 LEO Express, vlak IC 1016 RegioJet a vlaky R 643 Konopiště a R 640 Nežárka.
Chápu rozdíl mezi prestižním vnitrostátním spojem Praha–Ostrava, který je v rámci republiky jedinečný, a chápu rozdíl mezi vlaky RegioJoet či LE a rychlíkem Českých drah. Ale co je moc, to je moc. Přijal bych rozdíl jako mezi vilou (privátní dráhy) a udržovaným prvorepublikovým činžákem. Nebo alespoň udržovaným panelákem. V současnosti ale ty vlaky soukromých společností působí jako vila na Hanspaulce a rychlík do Budějic jako vcelku udržovaná chatrč ve slumu.
Když to vezmu po pořádku — ČD na rozdíl od privátních vlaků měly při cestě zpět zpoždění. Jízdenky na privátní vlaky jsem si jednoduše koupil přes internet. IDOS sice uvádí u mých rychlíků ČD možnost rezervace jízdenky, ale přes vynaložené úsilí se mi nepodařilo najít, jak to provést. Tak jsem musel na nádraží dvacet minut před odjezdem vlaku (kdyby byla u pokladen fronta), a jakože byla, tak tam stát jako debil a připadat si jako v roce 1984.
Když vlak přijel, nebyly tam žádné vnadné servírky donášející (pro mne) výborné espreso a lungo a jiným cestujícím suši, ale byl zde mohutný muž s rozpadajícím se vozíkem s občerstvením. Objednal jsem si kávu, on nasypal do kelímku z pytlíčku nescafé, zalil vlažnou vodou z termosky a bylo kafe. Záchod, okna, sedačky z divného plyše i závěsy byly špinavé a/nebo ošuntělé a celý vlak smrděl, takže když přišel jediný pozitivní moment — průvodčí –, měl jsem o něj strach. Byl to mladý, čistě oblečený a velmi slušně se chovající muž, pozdravil, lehce se uklonil, prostě bylo vidět, že se snaží. Jen mne zajímalo, jestli byla ta jeho zářivě bílá košile na konci cesty tím vlakem pořád ještě tak bílá. Takže — personál se snaží, seč může, ale jinak je to celkově fakt strašný.
A protože jezdím vlakem, prosím českou vládu, aby České dráhy zprivatizovala, v nejhorším za jednu korunu. Protože státní podnik ČD není pětadvacet let od převratu schopen zajistit vlakovou dopravu alespoň na úrovni spoje mezi marockým hlavním městem Rabatem a městem Meknès. To je tak srovnatelné město s Českými Budějovicemi — významné správní centrum. Jel jsem tím vlakem několikrát a tato cesta vlakem v Africe byla výrazně čistší než cesta z Prahy do Tábora.
Stát by si měl nechat jen maličkou státní dráhu jako skanzen. Ta by převzala reprezentativní část vozového parku ČD — třeba ten můj vlak do Budějic — a na trase Pičín–Řitka by za tučné vstupné vozila lidi jako skanzenem socialismu. Stačilo by najmout dva herce převlečené do socialistických policejních stejnokrojů a nechat je na nádraží kontrolovat (a případně na místě střihat) dlouhovlasé muže a dojem by byl dokonalý.
