Nesnáším rosničky, co říkají, že nastávají tropické dny, tak ať si to fakt jako užijeme. Já, bílý muž stínů, vím, že jde jen o barvotiskovou iluzi pro chudé, o zdání riviéry, která se ovšem v ulicích města, anebo v těsném sousedství vítkovických pecí stává nesnesitelnou. Stalo se i na Colours of Ostrava.
To, co tento pátek naznačil, sobota dokonala, každý s tím bojoval po svém a humor evidentně docházel i lidem původu románského.
Bílý muž, pokud chce mít právo na další existenci, má pud sebezáchovy – zčerstva zamíří do drogérie, kde zaváhá nad širokým sortimentem opalovacích krémů, nesoucích záhadné názvy: Tropical, Superfresh, Senzitiv Activ. Pan Bílý bere krém The Hell s faktorem odolnosti „skafandr“. Pak si daruje klobouk „marhoulovského“ typu, avšak nebude v něm privatizovat Barrandov, jenom pár centimetrů blahodárného stínu vzadu na krku.
Ředitelka Zlatka Holušová a spol. se snaží vyjít vstříc a udělat z festivalu Colours tak trochu vodní svět. Lidé běhají za hasičským vozy až do totálního promočení, procházejí rámy s vodní mlhovinou, k dispozici je bezplatná voda pro doplnění zásob. Vždycky je to ale pouze krátká rozkoš.
Třicet tisíc vynalézavých lidí hledá stezky stínů, po kterých jako mravenci křižují areál. Kupodivu, tribuna VIP náhle není na prominentní konstrukci hned vedle pódia, nýbrž kolem remízku vzrostlých bříz, jež vrhají chládek. Každý pečlivě zvažuje, jestli mu následující hudební zážitek vrátí pocit grilovaného masa, když se začne přemísťovat z tohoto „víajpíčka“ přes nekryté prostranství někam jinam.
Avšak ani na Colors se země nezastavila a to je dobře, neboť kolem šesté cítíme, jak nad námi slunko ztrácí moc. Znovu se scházíme na našich náměstích pod pódii a netušíme, že to pravé peklo začne až zas úplné tmy. To na jeviště vleze ten „dědek“ Bob Plant a předvede ctěného publiku, co je to easy job. Takto aspoň charakterizoval svůj životní úděl v Reflexu v cause mu věnované
Poslyšte, takovou muziku, co jsme si u ní dobrovolně klekli, nenapíšete od stolu – na to musíte mít v hlavě velice silnou životní melodii, jež do sebe dokáže vstřebat veškerou kulturu světa. A to pak slyšíte staré hity Led Zeppelin a ono to zní úplně jinak, ale pořád úplně fantasticky. To je peklo, které nespálí.
