Klub českého pohraničí podal trestní oznámení na neznámého pachatele, který na Jindřichohradecku zničil pomník zastřeleného pohraničníka Adama Rusa. Takových případů je víc.
Problém s pomníky pohraničníků je jinde, než v jejich ničení. Předně je sporné, že by nějaké takové měly existovat. Pohraničníci sami v tom byli zřejmě často nevinně, prostě museli narukovat. To ale nic nemění na tom, že sloužili režimu, který se neštítil vraždit vlastní lidi jen za to, že chtěli opustit zemi. Za normálních poměrů by prostě vzali doklady a odjeli. Komunisté se ale rozhodli, že nikoho ven jen tak nepustí. Pohraničníci nás nebránili před nějakým vnějším nepřítelem. Smyslem železné opony bylo, aby se naši občané nedostali ven.
Svoboda pohybu, svoboda opustit svou zemi a moci se do ní vrátit, je základní lidské právo. To pochopitelně bolševik nemohl strpět, protože by mu tady zřejmě nikdo soudný nezůstal. Ti, kdo chtěli ven, nebyli žádní zločinci. Potajmu museli utíkat třeba i příslušníci zahraniční armády z doby druhé světové války, protože by je tady režim zavřel. Mnoho lidé bylo zavřeno jen za to, že patřili k nějaké společenské skupině: soukromí zemědělci, skauti, členové nekomunistických stran, duchovní. Neměli ani právo se spasit útěkem.
Pokud je někdo držen ve velkém koncentráku, jako byla tehdejší ČSSR, má právo utéct. Pokud mu zločinný režim brání v útěku silou, má také právo použít sílu. Přesto musíme i skoro čtvrt století po pádu nelegitimního režimu poslouchat nabubřelé chvástání těch, co tehdejší vraždění schvalují a oslavují: „Jsme hrdí na všechny občany naší společné vlasti Čechů a Slováků, kteří věnovali své síly, zdraví a životy budování, obraně a ochraně sociálně spravedlivé společnosti. Jsme hrdí na svou minulost“ píše se v prohlášení Klubu českého pohraničí.
Když už pomníčky pohraničníkům, mělo by na nich být napsáno, že zemřeli zbytečně a že za jejich smrt mohou především šéfové KSČ, kteří je do této nemorální role postavili.
