Zavedení devizových regulací je daleko závažnějším krokem, než si většina lidí a asi i běžných ekonomů, myslí. Řada důležitých argumentů již byla různými kritiky v posledních dnech uvedena a na řadu dalších se jistě v průběhu času ještě přijde. Seriózní protiargumentaci našich centrálních bankéřů neslyším. Jejich odkazování se na svou vlastní kredibilitu je spíše úsměvné. Ta byla právě tímto zásahem výrazně poškozena.
Každý den přináší nové aspekty celé této věci. Český statistický úřad včera, to je 11. listopadu, zveřejnil poslední meziroční míru inflace (říjen 2013 proti říjnu 2012) ve výši 0,9 %. Některé ceny se za uplynulý rok zvýšily, jiné snížily, ale výše inflace je to nízká. Každý spotřebitel musí považovat tuto míru inflace za – pro sebe – příznivou. Je banální připomínat, že čím je inflace nižší, tím se peníze znehodnocují méně. Připomeňme, že Česká národní banka si jako inflační cíl klade 2 %, to znamená daleko větší znehodnocování naší měny než jaké ve skutečnosti je. A nejen to.
Nižší inflaci v naší zemi než tato dvě procenta označuje ČNB za „podstřelování inflačního cíle“. My, občané této země, máme sklon říci, že je dobře, že se centrální banka ve stanovení svého inflačního cíle mýlí a že by ho měla – díky svým omylům – přehodnotit. Naši centrální bankéři si však myslí, že se „mýlí“ naše ekonomika tím, že generuje příliš nízkou míru inflace. To je absurdní uvažování.
Nikdo nikdy nezformuloval žádnou vážně míněnou hypotézu (testovatelnou pomocí dat z ekonomické reality), která by tvrdila, že inflace umožňuje nebo vede či přispívá (dosaďme si tam jakýkoli jiný, podobný výraz) k ekonomickému růstu. Taková zákonitost neexistuje. Situace mírně přebytečné agregátní poptávky může vést jak k inflaci, tak k růstu, ale právě tento mix je rozhodující. Debata v ekonomické teorii je jiná – jaká míra inflace, tím že inflace vždy narušuje ekonomickou kalkulaci, ničí ekonomický růst, ale to je něco jiného. Úplně jinou věcí je i debata o tom, je-li lepší chybovat na straně inflace (mírné!) nebo na straně deflace. Pokud by byly ceny dokonale pružné, pak by to bylo jedno. V reálném světě jisté cenové rigidity (směrem dolů) je asi lepší připouštět mírnou inflaci, než mírnou deflaci.
Tím se dostáváme ke slovu deflace, slovu zapomenutému, které nám po mnoha desetiletích připomněla až situace v Japonsku 3 v 90. letech minulého století. Deflace u nás nehrozí, hrozí nulový nebo dokonce záporný ekonomický růst. Nikoli hrozí, ale už tady je. Zastávají naši centrální bankéři hypotézu, že zvětšováním množství peněz v oběhu urychlí ekonomiku? Nevím. Myslí si, že tím automaticky – když navíc většinu nových peněz dávají na nákup státních dluhopisů – zvýší rozsah úvěrů do produktivní sféry české ekonomiky, kterou je soukromý, nikoli státní sektor? Od nepaměti se v ekonomických učebnicích používá příměr (který jako všechny příměry sice trochu kulhá, ale přesto je pěkný), že peníze jsou jako provaz či lano. Dá se za něj táhnout, ale nikoli tlačit. Myslím, že právě tak dopadne dnešní iniciativa ČNB.
