Debata o důvodech odvolání Daniela Hermana z postu ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) trvá už dva týdny a stává se z ní pomalu hlavní bod střetu mezi pravicí (najmě ODS) a levicí (v čele s ČSSD).
Vedle politické roviny se však odehrává ještě jedna, daleko závažnější konfrontace, a ta může na rozdíl od stranického střetu zanechat mnohem hlubší šrámy na české politické kultuře a veřejném životě. Jde o vnitřní konflikt mezi jednotlivými představiteli disentu, bývalými studentskými vůdci a také představiteli demokratických intelektuálních elit. A především o způsob argumentace a úroveň tohoto konfliktu.
Na stránkách Reflexu jsem zveřejnil článek „Komunisté jsou naděje, my vytváříme jejich zítřejší úspěch“, kde jsem popisoval rozpad demokratických politických stran v Ústeckém kraji. Výsledkem tohoto rozpadu je první komunistický hejtman v historii. Jeho stranu přivedla na Severu k moci právě neschopnost představitelů demokratických politických stran „býti demokraty“, rezignace členské základny, ale také dlouhodobé slabost zdejší „angažované veřejnosti“. Nemůže zato komunistický program či personální nabídka.
Podobné selhání vnímám i v aktuální diskusi na téma ÚSTR.
V debatě o ÚSTR jsme svědky situace, kdy na jedné straně odvolaný ředitel Herman mluví o ústavu jako o „klíči k výkladu dějin“, o „monopolu na historii“, a kdy premiér Nečas s vážnou tváří napadá ČSSD a legálně zvolenou radu ústavu (která odvolala ředitele, což je legitimní krok). Obviňuje je z „puče“ - tedy z něčeho, co je z definice nelegální, nelegitimní a násilné. Na straně druhé pak jeden ze studentských vůdců listopadové revoluce a nynější senátor Jiří Dienstbier na adresu všech kritiků rozhodnutí rady s vážnou tváří použije termín „pravicový bolševismus“. Další studentská vůdkyně z listopadu 1989, Monika Pajerová, na svého dlouholetého známého Lubomíra Zaorálka vytasí soukromou korespondenci a Dienstbiera, kterého ještě před pár měsíci veřejně podporovala na prezidenta republiky, nařkne rovnou z dlouhodobé (!) přípravy nástupu komunistů k moci. Do debaty jsou postupně vtahovány i disidentské rodiny Bendů a Uhlů, které se vzájemně obviňují z nepotismu při obsazování míst v ÚSTR.
Hysterie nejsou ušetřeni ani renomovaní historici a novináři. Například Luděk Navara, za nímž je několik publikací s tématikou protikomunistického odboje, v dnešní MF Dnes, v článku „Zapomnění. O totalitě budou bádat ti, kdo si ji neumějí představit“, vkládá do úst členovi rady Michalu Uhlovi, že chce, aby ÚSTR psal i o pozitivech éry komunismu. To je podle Navary stejně absurdní, jako psát o pozitivech období Reinharda Heydricha. Uhl to však v rozhovoru v Respektu takto neřekl – pouze upozornil na to, že s ohledem na nebezpečí návratu totality je potřeba znát i způsoby, kterými režim získával tichý souhlas většiny společnosti, respektive klíčových sociálních skupin. Podobně jako výměna názorů mezi hluchými a slepými vyznívá i výměna názorů mezi Petrem Zídkem a Jiřím Stránským na stránkách Lidových novin. Spousta novinářů a politiků také absolutně nepochopila názory Viléma Prečana na situaci a budoucnost ÚSTR a vytrhla je z kontextu.
Vztah k období 1948 – 1989 je citlivé téma hodné debaty. Mám však obavu, že způsob, jakým se toho nyní dopouštíme, míra politizace a hlavně hysterie s debatou spojená, nás vracejí někam před rok 1948. Tehdy si také demokraté rozehrávali mezi sebou podivné mocenské hry a stávali se obětí vlastní ješitnosti, což semknutí komunisté dokázali využívat. Vidím-li proto, jak se lidé, kteří o demokracii usilovali hluboko před listopadem 1989 a pak budovali stávající demokratický režim, mezi sebou veřejně hádají a obviňují se z toho kdo je větší bolševik, mám obavu, že Vojta Filip se v ulici Politických vězňů musí hurónsky bavit. A možná nejen on…
