Po třech týdnech jsem se vrátil z Jižní Ameriky, tradičně prostoru charismatických politických lídrů, co občas vraždí spoluobčany. Například v Argentině má víc charismatu a kouzla než Jan Fischer i každý pouliční vekslák, co ke každé směně připojí srdečnou historku, jíž nerozumíte.
O to větší šok pro mě po návratu domů byl reklamní blok k prezidentské volbě vysílaný povinně Českou televizí. Když jsem viděl nezdravě se usmívajícího Miloše Zemana hladit strom, doufal jsem, že se na Kavčích Horách konečně přestali bát a pustili zpět na obrazovku Českou sodu. A že se Zemanův starý strom třeba nejednou promění v mladou, méně oblečenou dívku…
A sakra! Místo toho se Zeman začne objímat se svou oblečenou dcerou, s níž většinu jejího života až zas tolik nebydlel… A já ho kvůli tomu mám volit? Čím asi tak? Prezidentem pro boj s kůrovcem?
Zeman ale ještě působí prezidentsky ve srovnání s Přemyslem Sobotkou. Ten se o náš hlas uchází tak, že k nám stojí zády a podezřele moudře promlouvá kamsi ven z okna. Navíc ani nemluví o sobě, ale o svém otci! Ani se nedivím, že Sobotka sám na sebe vsadil (přispěl si na kampaň) mrzkých sto tisíc korun, tedy zhruba svůj dlouholetý měsíční plat. I sám evidentně vidí, jak bídný je kandidát.
Vůbec špatný ale není ani rádoby manažerský videoklip favorita volby Jana Fischera, jemuž videoklipy tradičně moc nejdou. Ve videoklipu č. XII působí jako muž, jehož něco urgentně sužuje a trápí – a nejsou to myšlenky. Snad i proto se celou dobu tváří, jako že hledá WC. Výjimečně je v tom tak sugestivní a věrohodný, že jsem ho ihned šel hledat s ním.
A uvědomil si, že videoklipy našich prezidentských kandidátů působí tak charismaticky a emotivně, jako by nám prodávali lék proti úniku moči nebo něco na ten způsob. A zvlášť třeba Zuzana Roithová, shodou okolností v civilu lékařka. Ta do kamery strká papíry s kresbami a diagnózami, zatímco monotónním doktorským hlasem cosi vysvětluje, snad dávkování. Skoro jako bych místo ní seděl Marek Vašut ve svém bílém televizním obleku a zrovna nemusel… Víte kam.
Tohle že jsou fakt naši prezidentští kandidáti? Co jsme jim provedli tak zlého? Reklamní videoklip Vladimíra Franze je sice aspoň punkově vtipný a osobnostně i – jak znám Franze - upřímný, každý však ví, že potetovaný doktor muziky prezidentem nikdy nebude.
U Karla Schwarzenberga lze zase ocenit, že ve svém videoklipu výjimečně udrží deset vteřin otevřené oči, jistě slušná práce. Mám ale prezidenta volit, protože není „jouda“, jak mi starého knížete prodává malý kluk?
Korunu všemu ještě nasadí režisér Jan Hřebejk, když v souvislosti se Schwarzenbergem mluví o návratu k havlovské tradici. Fakt? S Miroslavem Kalouskem v zádech - či spíš před sebou? Ještěže se toho Havel nedožil!
Nenávidím se za to, ale asi nejautentičtěji působí Jana Bobošíková. Když nám v jednom ze svých kostýmků srdečně servíruje sebe i oslavnou tirádu na Václava Klause, je to stará dobrá Bobina, jíž ze strachu, že to bude bolet ještě víc než normálně, nikdy nevolíme. A taky má jisté lidské charisma, byť samozřejmě hystericky poťouchlé.
