Že má i blbec demokratické právo mluvit do politiky, dennodenně pociťujeme v diskusích o složitém společenském aranžmá záležitostí veřejných. Naše rozhořčení však není vždy na místě, vždyť ani náš sebeinteligentnější pohled na tak složité otázky, jako jsou výdaje a náklady v součtu obecních negativ a pozitiv, vůbec nemusí být ten nejlepší. I ten největší blb může mít někdy pravdu a ten nejchytřejší se může mýlit.
Že ale ministerstvo vnitra bude sčítat procenta chybných údajů z jednoho vzorku nasbíraných podpisů pro prezidentského kandidáta se vzorkem druhým místo procentního vyjádření celku, je věc nevídaná. Že čtyři setiny chyb v jednom pytli a dvě setiny v druhém nezvýší průměr v každém jednom pytli na šest, ví každé dítě, které se chystá na zkoušky do osmiletého gymnázia. A učitelka, která by učila, že věčné, kosmické a absolutní zákony matematiky neplatí, by nepochybně ztratila místo.
Kosmickými zákonitostmi se však ministerstvo zviklat nedá. Má totiž svou metodiku svou nadkosmickou pravdu. „Je lepší,“ pravil ministr Kubice na výtky matematiků, „zachovat výkladovou kontinuitu než způsoby výpočtu nahodile a za pochodu měnit.“ V Kocourkově má pravdu. Nahodile rozhodně ne a pochodovat taky nemusí. Měl by se jen sklonit před majestátem matematiky a uznat, že v normálním světě nelze kandidáta diskvalifikovat chybným výpočtem a říkat tomu metodika.
Pomineme-li negramotnost úředníků, která by neobstála ani v základní škole, skrývá se za ministrovým výrokem něco hrozivějšího. Uvědomil jsem si to, když se náhle ozval příšerný rámus z ulice. V obecním parčíku šest statných mužů, podle uniformního oděvu městských zřízenců, s nějakou mechanickou bednou na zádech a rourou v ruce za strašidelného rachotu sfoukávalo napadané listí na hromadu.
Když jsem se po dvou hodinách vracel z knihovny, vítal mě ten nesnesitelný řev už z dálky. Ti muži stále ještě honili zbylé lístky po trávníku, aby je složitým manévrem nafoukali na hromadu. Taky metodika. Stačili by maníci tři se staromódními hráběmi a měli by shrábnuto za půl hodiny. Má smysl psát na úřad?
Nedaleko odsud vedla ještě v létě na Vítězné náměstí zvané v Praze Kulaťák dvouproudová ulice v každém směru. Místní úřad rozhodl, že se pár metrů před vjezdem na náměstí sloučí oba proudy do jednoho. Ucpáním vypukly kilometrové zácpy aut, autobusy jezdí často tři za sebou, smrad a hluk obtěžuje bydlící i chodce. A co na to úřad? Hledá řešení, tramvajové, za stamilióny, v daleké budoucnosti. Nevěřícná reakce úřadu na můj návrh přemalovat silnici na dva pruhy mě zaskočila. Bylo přece rozhodnuto. Zpět cesta nevede. Nikdy.
