Pád komunistické "Říše zla" byl a nejspíš i zůstane tím nejlepším, co jsem z historických událostí prožil. Asi by k němu došlo tak jako tak, dřív nebo později, za rok nebo za dva, ale také možná za dvacet nebo padesát let. Co jsou to z hlediska historie desítky roků? Ale z osobní perspektivy jsou to ztracené životy jedné generace, jako třeba té mých rodičů. A tak nikdy nepřestanu být vděčný, že pro nás nastal včas.
Pád režimu v bývalém Československu k tomu přispěl, ale spíše okrajově. Netočili jsme kolem dějin, obrazně řečeno. Takzvaná sametová revoluce v listopadu 1989 je důležitá pro nás, co jsme ji prožili, protože jsme si to "udělali hezký", komunisty sesadili důstojně a elegantně, a získali pocit, nebo možná iluzi, že aspoň jednou za život rozhodujeme o svém osudu.
Ale zároveň jsme pro budoucí roky stvořili kýč, který je od té doby k dispozici každému, kdo si na něj vzpomene, a může na něm tančit své tance, anebo si o něj utřít boty. Tak jak jsme to viděli už po několikáté na výročí 17. listopadu. O tom letošním mnozí dlouho dopředu říkali, že bude důležitým datem, kdy padne vláda, změní se režim či bůhvíco dalšího se stane. Ale nestalo se nic, než že jsme slyšeli hodně křiku a spousty slov, jako každý rok.
Vyšinutý Klausův atentátník či hulákající odboráři jsou koloritem demokracie. Oni pro ni žádnou hrozbu nepředstavují. Ale bude to generace našich dětí, která bude muset potvrdit starou pravdu, že svoboda se nedá zdědit, ale musí se vždy znovu vybojovat. Z historie víme, jak krátké trvání demokracie mívají. Tu takzvanou západní pomáhali udržet mimo jiné společný nepřítel a prosperita. Ten první už padl a to druhé zvolna mizí. Naše děti to nebudou mít lehké.
(Psáno původně pro slovenský deník Sme).
