Před čtyřmi týdny byla zahájena v Leopoldově muzeu ve Vídni výstava Nazí muži, která, ještě než začala, tak stačila vzbudit v rakouské metropoli pohoršení. Načež následovalo přelepení bezmála dvou stovek plakátů v místech, kde měli na fotografii tři fotbalisté svoje svěšená přirození.
Zafungovala stará dobrá cenzura, na kterou jsme už tak nějak po letech absolutní svobody zapomněli. Samotné výstavy se však kromě „zcudnělých“ poutačů nic jiného nedotklo; naopak, chodí se na ni o sto šest, každý den tisíc, o víkendu i dvojnásobek lidí. Jde o výjimečný projekt.
Je zvláštní, že dosud ještě nikdo nepřišel s výstavou zaměřenou právě na mužskou nahotu. Byl to hodně dobrý nápad, protože zaplnil velkou díru na výtvarném trhu. Zatímco ženské akty jsou už naprosto běžné, některé se dokonce stávají součástí reklamních kampaní, tak silnější pohlaví (jak se kdysi, před nástupem politické korektnosti, lidští samci nazývali) je v tomto ohledu zastoupeno minimálně. Jako by panoval před „ptáky“ až panický strach. A kdyby nebylo homosexuálních umělců, prakticky by ani neexistovaly mužské akty.
Ostatně, tři urostlí fotbalisté, kteří vyvolali ve Vídni zmíněný poprask, jsou dílem partnerského páru Pierre et Gilles. Symbolizují myšlenku francouzského multikulturalismu, jež našla nejlepší odezvu právě ve fotbalovém hnutí a zemi galského kohouta přinesla tituly mistrů světa i Evropy a další úspěchy. Proto jsou tak utěšeně stavění: kopání do míče přináší růst svalové hmoty. Mezi dalšími vystavujícími jsou například Andy Warhol, Jean Cocteau, Wilhelm von Gloeden, David Hockney nebo Keith Haring, tedy umělci, kteří zásadně dávali přednost stejnému pohlaví, ačkoliv Warhol to nikdy otevřeně nepřiznal (všichni věděli, že se bál, co by tomu řekla silně věřící maminka Júlia).
Určitě platí, že skandál je v případě jakéhokoli uměleckého počinu nejlepší reklamou. Historik umění Otto M. Urban, autor vynikající výstavy Decadence Now, ale zároveň upozorňuje, že se sice předem dá „předpokládat, že se to či ono někomu bude líbit a někomu to přijde odpudivé, ale pokud si skandál nezorganizuješ, tak s největší pravděpodobností ani nebude“. Samotní organizátoři z Leopoldova muzea tvrdí, že o podobný druh propagace, jakou představuje cenzurování výstavních plakátů, neměli žádný zájem. Prý tento krok vyvolaly hysterické reakce, jimiž bylo muzeum ještě před vernisáží bombardováno. Ať už to bylo jakkoliv, z komerčního hlediska to dopadlo nejlépe, jak mohlo.
Jenom by mě zajímalo, jaký by na to měl názor Sigmund Freud. Asi to všechno odněkud pozoruje ze svého psychoanalytického lehátka, mne si přitom nosní dírky zaprášené kokainem a diví se, jak je možné, že mu pořád ještě mnozí Vídeňáci neporozuměli. Vsadil bych se, že liberální Pražáky by nějaká francouzská přirození nechala v ledovém klidu. Však Mozartovi přišli také o něco dřív na chuť, než ho přijala vídeňská elita: je to sice vzdálená analogie, ale proč ji nepoužít, že ano, když se nabízí … a zadarmo.
Velké téma "Ptáci: Proč nám tak vadí obnažené penisy?" najdete v novém Reflexu č. 46/2012.
