Dobrý den, pane profesore, co si myslíte o tom, když někdo sám sebe prezentuje jako „moji maličkost“?
Děkuji a zdravím! Kateřina V.
Atmosféra doby a mezilidských vztahů se nejčitelněji obráží v přirozeném jazyce. V ustálené společnosti s jasnou hierarchií dominance, jak si představujeme carské Rusko (Revizor), Rakousko-Uhersko či úřednictvo první republiky, patřilo k obvyklé společenské technice nedráždit nadřízené svým sebevědomím, ba naopak, demonstrativně ho potlačovat. Není proto náhoda, že ve frazeologii zejména těchto tří jazyků najdete spojení moje maličkost (německy meine Wenigkeit, rusky моё ничтожество).
Já, nicka, niktoš, нуль, nestojím ani za Vaši pozornost, blahorodí, natožpak za Váš hněv či podezření. Jde o jakési servilní prokazování oddanosti, které se posléze poněkud odpoutalo od svého původního určení a namísto projevu submise funguje často s lehkou ironií k naznačení toho, že mluvčí si je své ceny samozřejmě vědom.
V dnešní době tím dotyčný spíše sděluje, že dobře ví, že žádnou maličkostí není, a může si tedy bezbolestně dovolit tu a tam se jako maličkost s nadsázkou deklarovat, asi jako když miliardář prohlásí, že peníze nejsou v životě důležité. Jde tudíž o určitý druh pokrytectví, byť snesitelného a oběma stranám srozumitelného. V souvislosti s psychiatrií se ovšem nabízejí ještě dvě poznámky.
Toto slovní spojení může být upřímným projevem chorobně sníženého sebevědomí, jaké se často vyskytuje u deprese, kde může vyústit až v nihilistický blud (dotyčný popírá svou existenci). Také může být vzhledem k určité, dnes už nepatřičné archaičnosti součástí obřadného myšlení a mluvy, jež se někdy vyskytují u schizofrenie. Úplně nejčastěji však je to neškodná fráze, přetrvávající někdy s mírnou nadsázkou z dob, kdy patřila k bontónu.
Dotazy zasílejte na hoschl@reflex.cz
