Domácí hospodářství se nám drolí pod rukama, deset miliónů párů levých rukou hovoří samo za sebe (dobře, tak jen pět miliónů), těla cvičí s námi než naopak a o dopadu občanské nauky se lze učit ve sněmovně.
Na Vlastu Parkanovou v posledních týdnech padly milióny jedniček a nul v řádcích virtuálních konimentářů, takže si říkám, že o ní nebudu psát, a nebudu a nebudu… a stejně píšu. Svůj mediální casaštyk si užívá ažaž, jedná se rovněž o citlivé téma: Vlastin syndrom získané ztráty imunity, byť získané za poněkud dramatických okolností formou hlasovaného odběru imunity kdysi nabyté, to není téma k sarkasmu ideální, natož pak v pátek třináctého.
I když ten dnešní pátek třináctého je po lednovém a dubnovém tím pověstným třetím třináctým pátkem a zaplaťpámbu letos už posledním, protože příští bude až za rok v září. Ten dnešní je rovněž třináctým pátkem třináctého po 13. lednu 2006, kdy se k tehdejší smůle krajských hejtmanů s nimi pohádal tehdejší ministr zdravotnictví Rath, který řekl, že „má spoustu důkazů, které svědčí o velice zvláštních majetkových přesunech v některých krajích.“ Třináct třináctých pátků a od smůly je upatlaný Rath, a teď ještě Parkanová.
Kdo z vás ale ví, proč se Vlasta příjmenuje tak, jak se příjmenuje? Její příjméno totiž vysvětluje mnohé: parkan (alias parkán, na Plzeňsku perkén) býval totiž částí hradebního opevnění, prostorem před vlastními hradbami, z vnější strany chráněný menší zdí nebo náspem. Zdi se říkalo parkanová.
Takový prostor umožňoval krytý pohyb obráncům a zvyšoval aktivní ochranu opevnění. Někdy byl parkán i zdvojený, případně vícenásobný. Takže taková zděná imunita vůči nájezdníkům. Historici mi jistě potvrdí, že překonat parkanovou (zeď) znamenalo dobýt hrad – natož sněmovnu – raz dva.
(Nebo by vysvětlením mohla být skutečnost, že parka je vojenský kabát, a nová parka je logicky parka nová. Institutu nového kabátu používá nejen naše politika požehnaně, a na resortu obrany je převlékání parek stejně rozšířené jako jinde převlékání klotových plášťů či fraků na premiéry.)
Ve Vlastě je vlast slovním základem, a tak je nasnadě, že vlast a její hradební nedobytnost byly ideálními předpoklady pro funkci ministryně obrany, tedy resortu, který se konkrétně bez casáren prostě neobejde.
Dnes paní JUDře už nezbývá než se v hloučku zrádných spoluhráčů opřít čelem o zeď (a nemusí to být zeď parkánová), zakrýt dlaněmi oči a pikat: Piky piky na hlavu, za vlast tu už nehraju. Už jdu!
