Můžete říct statečnost, ale je to prázdné slovo, dokud nevstoupíte do krypty v pražské Resslově ulici a nenecháte na sebe působit ten chlad a tmu. A pocit, že odtud živí nevyjdete.
Můžete říct nacistický teror, ale je to prázdné slovo, dokud si neprojdete tábor v Osvětimi.
Můžete říct hrdinství, ale je to prázdné slovo, než poznáte příběh jedné dívky.
Bylo jí patnáct let, když českoslovenští parašutisté před sedmdesáti lety zaútočili na Reinharda Heydricha. Jejich statečnost je už dnes dobře známá. Ale oni měli zbraně a byli vycvičení, jak říká poslední žijící výsadkář, generál Jaroslav Klemeš. Byly tady však i stovky Čechů, kteří parašutisty podporovali nebo jim pomáhali.
Mezi ně patřili i rodiče oné dívky – Jan a Kateřina. Nacisté je v Mauthausenu popravili a spolu s nimi dalších 292 lidí.
Děti, které po nich zbyly, shromáždili do tábora. Šéf SS a gestapa Heinrich Himmler žádal jejich likvidaci podobně jako u lidických dětí, ale nacisti nechtěli riskovat, že pobouří veřejnost. A tak děti žily pod dozorem v internaci až do konce války.
Zkuste si představit, jaká asi byla nálada ve skupině pětačtyřiceti dětí násilně odtržených od rodičů. Všechny hledaly maminku. Osmiletá holčička dlouho chodila s dvouletým bratrem na zádech, protože se nechtěl pustit.
Naše patnáctiletá dívka byla nejstarší. Ať už chtěla, nebo ne, pro menší děti se stala náhradní matkou. Tříletou Marii a pětiletou Stanislavu vzala za vlastní. Pro všechny se stala autoritou, protože děti už žádnou rodinu neměly.
Vydrželo jim to dodnes. Semdesát let od atentátu se téměř všichni sešli na Reflexem pořádané akci, která připomněla boj parašutistů v kryptě. Právě oni mají právo si myslet, že atentát na Heydricha byl přehnaný, protože zavinil smrt stovek lidí. Ale oni říkají: Mělo to smysl! A naše hlavní postava přišla také. O tom si přečtěte uvnitř Reflexu.
Jmenuje se Irena Hešová. Měli bychom si ji všichni dobře zapamatovat.
