Karel Vágner, Stanislav Hložek, Marcela Holanová a Dalibor Janda

Karel Vágner, Stanislav Hložek, Marcela Holanová a Dalibor Janda Zdroj: Profimedia.cz

Nová hudba na Radiožurnálu: starý Dalibor Janda!

Šéf Českého Petr Duhan rozhlasu poskytl serveru Idnes.cz rozhovor, v němž mimo jiné slibuje i změnu tolik zatracované hudební dramaturgie Radiožurnálu, jež si zamilovala éru normalizačního popu. Bohužel ji slibuje slovy, že se zdá, že nás i nově čeká to staré dobré.

 

„Zajímají nás posluchači kolem 35 až 45 let,“ vysvětluje výběr hudby Duhan. „My se musíme zeptat, co poslouchali, když jim bylo patnáct let. V té době, ať si to uvědomujeme nebo ne, se tvoří náš hudební vkus. Takže my musíme hrát ve starším kursu. To ale nevylučuje, že by Radiožurnál neměl hrát novinky.“

 

Takže posluchači kolem 35 až 45 let, kteří si tvořili hudební vkus, když jim bylo patnáct? Sakra: blíže k té horní hranici jsem to i já! A patnáct mi bylo koncem roku 1984, což obecně nebyl nejen hudebně dobrý rok. A doma v Československu zvlášť, věřte mi.

 

Do věku, kdy se je komunisté odvážili pustit do TV, totiž dorostla výjimečně silná hudební generace, jež jako by už nikdy neodrostla z melírové puberty: Standa Hložek s Petrem Kotvaldem, Darina Rolincová, Markéta Muchová či Pavel Horňák, abych jmenoval aspoň pár. A vedle nich samozřejmě drželi dál staří držáci, u nichž stačí pouze křestní jména: Hanka, Helena, Karel, Dalibor. Mám pokračovat?

 

Ano, tohle je vkus mé generace. Problém je, že jsme si ho netvořili tak úplně sami; spíš nám ho bedlivě tvořilo kulturní oddělení KSČ, tedy může-li mít tak prasečí organizace jako KSČ cokoli jako kulturní oddělení. Snad proto jsem na svůj hudební vkus zapomněl, hned jak to šlo: nejdřív v pozdních osmdesátých letech, kdy kulturní izolaci neudržela ani železná opona. A záhy, když už žádná železná opona nebyla.

 

Problém je, že jsme si kulturní železnou oponu záhy sami vystavěli znovu. Hanka, Helena, Karel i Dalibor, kteří měli být tou dobou – biologicky i umělecky - dávno mrtví, se totiž vrátili v ještě větší síle než kdykoli předtím, kdy měli aspoň trochu důvod se za sebe stydět, protože mnohé jejich kolegy komunisti zakazovali. Bohužel nic nedodává tolik důvěry ve vlastní talent jako právě úspěch na svobodném trhu.

 

A je tu ještě jiný problém. Sám bych tomu sice nevěřil, za nový boom příšerného normalizačního popu ale může i generace, jíž bylo patnáct dávno po Listopadu: ať už z recese, mentálního omezení či obojího si svobodně utvořila téměř stejně obludný hudební vkus jako generace má, jíž ho utvářeli jiní. Jen k němu ještě smí přidat i Lady Gaga.

 

Což samozřejmě ihned ocenila možná neviditelná, zato ale dobře slyšitelná ruka svobodného trhu: většinu rádií opanovala stejná hudební dramaturgie, jakou do té doby odvážně držel jen Radiožurnál. Hezky česky, říká se tomu marketingově. V praxi to znamená to úplně nejhorší.

 

Duhan má bohužel pravdu, ač ho za to elita kulturních novinářů právem nenávidí: vkus většiny českých posluchačů je stejně příšerný jako většina hudební dramaturgie Radiožurnálu. Jedinou filozofickou otázkou snad je, co bylo dřív.