O krizi se mluví šedesátkrát za minutu, ale když vypnu počítač nebo odložím noviny a rozhlédnu se: nikde nic. Z oken vyšších pater na dlažbu nepadá déšť ztroskotanců, všude samí slušně oblečení a sytí až vypasení lidé, plné obchody, opravené domy a široké silnice ucpané pěknými auty. Tohle je krize?
Kdyby do naší doby přenesli někoho z časů skutečné krize, asi by si pomyslel, že jsme se zbláznili. Žádné hromadné sebevraždy lidí, kteří přišli o všechno, ani masové demonstrace, hladové bouře a zástupy nezaměstnaných u bran továren. Ale dokonce i státem zajištěný úředník z lepších období první republiky by mohl těm, kteří se dnes považují za chudé, jen závidět. O něčem takovém jako je ústřední topení či koupelna s teplou vodou se mu mohlo jen zdát. Dovolená? Týden u sedláka na venkově kousek od Prahy. Auto? To nemyslíte vážně. O zaměstnaneckých právech a vymoženostech dnešní medicíny (pořád ještě prakticky zadarmo) ani nemluvě.
Ale nebuďme tak skromní - zkusme si v dnešních časech představit třeba bohatého šlechtice z ještě starších období. Pravda, z naší stravy by se pozvracel, módě vysmál a od kultury se znechuceně odvrátil, ale jinak by nestačil zírat. Pro něj byla každá delší cesta dobrodružstvím na mnoho dní a jakékoliv dnes banální onemocnění vyžadovalo kromě doktora pro všechny případy také kněze. Většina jeho dětí se nedožila dospělosti, pokud mu ostatně manželka neumřela už při prvním porodu. O teple a pohodlí našich domovů se mu i na zámku většinou mohlo jen zdát.
Přitom si ještě mohl blahopřát, protože drtivá většina lidí na tom byla mnohem, mnohem hůř. Schválně si někdy zajděte do nějakého skanzenu. Můžete si tam představovat jak s matkou, otcem a sedmi sourozenci žijete v jedné místnosti, druhou obývá koza nebo kráva, zatímco koupelnou je studna na dvorku.
Schválně dnešek přitom nesrovnávám s takzvaným reálným socialismem, protože nevěřím, že tvrzení o tehdejších lepších časech může někdo myslet poctivě. Jen silná skleróza nebo hodně zlá vůle by dokázala z paměti vymazat otřískané domy věčně podepřené lešeními, všudypřítomnou buzeraci, ubohé nemocnice a výlohy obchodů zaplněné budovatelskými plakáty a konzervami. I dnešní somráci okázale popíjející a pokuřující v parcích by mi asi z tehdejšího pohledu přišli jako příslib ráje: kampak se poděli soudruzi esenbé, kteří byli kdykoliv připraveni odvést si mě na fízlárnu i kvůli délce vlasů?
Zkrátka, ať se vám to líbí nebo ne, žijeme v nejlepší době všech časů. Dožíváme se nejdelšího průměrného věku, nestrádáme podvýživou a vysilující dřinou, ale přežíráním se a nedostatkem pohybu. Nikdo nám nevnucuje víru ani ideologii. Kdykoliv, a velmi lacino, se můžeme za pár hodin přemístit třeba na druhý konec světa. Vybavení ordinací a nemocnic vypadá jak ze sci-fi a přitom ošetření stojí pár korun. Ale nejen to: z vlastního rozhodnutí dokonce můžeme být i líní a chudí, přesto nás za to nikdo nezavře, ale ještě se o nás stát postará.
Užívejme si to, protože jednou se o téhle době budou vyprávět pohádky. Zvlášť pokud si opravdu necháme nakukat, že tohle je krize, že se máme špatně a že musíme dělat všechno proto, abychom zase dál mohli donekonečna růst. Ve skutečnosti nejspíš budeme rádi, když se z dnešního ráje podaří zachovat aspoň to opravdu důležité. – a i to jen za předpokladu, že přestaneme nadávat a začneme myslet a chovat se racionálně.
