Evropská unie v současnosti prochází nejhlubší hospodářskou krizí od svého vzniku. Není určitě na místě dělat si iluze o tom, že se jedná o momentální, přechodnou depresi. Motorům Evropské unie – Německu a Francii – dochází palivo. Nemají pro evropský kontinent jednotící koncept a schází jim charismatická osobnost, která by byla schopna Evropu vést, respektive vyvést z gigantických těžko řešitelných nesnází.
Francouzský prezident Nicolas Sarkozy není generál Charles de Gaulle – a toho by nyní Francouzi zatraceně nutně potřebovali. Rovněž Angelu Merkelovou nelze srovnávat ani s Konradem Adenauerem, ani s Ludwigem Erhardem, otcem „německého hospodářského zázraku“. Toho si jsou nyní vědomy i vedoucí osobnosti německé CDU. Bývalý kancléř SRN Helmut Kohl ji obvinil z absolutního nedostatku kreativní nápaditosti a rovněž bývalý spolkový prezident Roman Herzog má vážné pochybnosti o jejích schopnostech vyvézt Evropu ze současné pohromy.
Merkelová se sice v televizních relacích německé ARD a ZDF brání, seč jí síly stačí, ale denní tisk SRN nešetří hrozivým pesimismem. Tak například největší deník Frankfurter Allgemeine Zeitung se nechává slyšet: „Je nejvyšší čas se oprostit od vysněných bludů. Je opravdu načase opustit ideologické fráze a najít řešení. Musíme vidět skutečnost, jaká opravdu nyní je. Za prošlých 60 let ještě nikdy nebyla situace tak vážná. Vláda si musí uvědomit fakta: je nutné okamžitě vytvořit krizový štáb. V opačném případě hrozí akutní nebezpečí, že se nám celá záležitost vymkne z rukou …“
Zasvěcené vládní kruhy začaly o řeckých Aténách hovořit jako o novodobém německém „Stalingradu“. Francouzský list France Soir se domnívá, že hospodářské poměry v Řecku jsou krátkodobě neřešitelné, a pakliže k tomu ještě přibudou Itálie, Španělsko, Portugalsko a Irsko, bude prý nutné uvažovat o konci evropské měnové soustavy. Merkelová se snaží zachránit, co se dá, a dělá vše pro to, aby se zhroucení eura pokud možno co nejdéle odvrátilo. Má však problémy i se spojenci ve vlastních řadách CDU/CSU, kterých je čím dál tím méně a stávají se, podobně jako německá sociální demokracie (SPD), euroskeptiky.
Velká Británie a USA se zatím drží mimo. Česká republika doposud úspěšně odolávala ve středu Evropy, a jestliže ji Velká Británie a Francie nezradí nějakou novodobou „mnichovskou smlouvou“, bude schopna si svoji korunu vůči SRN a Francii ještě nějaký čas udržet. Co by následovalo, kdyby se Berlínu a Paříži nepodařilo udržet euro a evropský kontinent by se hospodářsky zhroutil? Na jeho místo by nastoupil ruský rubl. Carská armáda hnala před sebou Napoleonovy Francouze až do Paříže. Stalin vyhrával nad hitlerovským Německem od roku 1943 jednu bitvu za druhou. Rusko hospodářsky mohutně sílí a jeho odhodlání se ve světě prosadit nelze přehlédnout. Putin a Medveděv budou mít brzy na to, vytvořit z Ruska ekonomického giganta. Pakliže se svižným tempem nepoučíme z dějin, bude se jednoho dne platit v Berlíně i v Paříži ruským rublem – a to nejen tam!
