Nostalgie po Klausovi nestačí. ODS pod Kupkou hledá novou tvář i recept na Babiše

S Kupkou proti populismu

Když Petra Fialu na lednovém kongresu ODS nahradil Martin Kupka, mnozí si od něj slibovali klid a rozvahu. Přesně tak, jak se na nejsilnější opoziční stranu, která má proti populistickému vládnímu rozhazování přicházet s precizně formulovaným programem, sluší a patří. Kupka dostal za úkol být proti vládě v co nejjasnějším kontrastu. Proto tak rád poukazuje na nedávnou programovou konferenci, která má připomínat časy, kdy byl politický svět ještě v pořádku.

Někteří vyznavači klasické hodnotové politiky, jichž mezi voliči současné opozice není málo, však ODS neustále připomínají, aby se na politickém spektru držela striktně vpravo. Přece to tak bylo vždycky. Straně nyní vyčítají například návrh, aby vyšší zdanění nemovitostí vyvážilo nižší daňové zatížení práce. Zvyšování daní je podle nich doménou levice, kterou pro ně reprezentuje i současná koalice.

V debatě o daních se koncentruje hned několik rysů, které poukazují na rozdíly mezi vládou a opozicí. Předně, jde tu o klasickou ideovou debatu, která patří do každé standardní partaje. Ani jedna ze stran Babišovy koalice takové disputace nevede: v ANO návrhy vznikají na společných schůzkách Andreje Babiše a Aleny Schil­lerové v Průhonicích, SPD a Motoristé se pak zcela podvolí. Je nebezpečné, že z každodenního provozu tyto typy diskusí vymizely a jsou nahrazovány hodnocením bezobsažných performancí Petra Macinky nebo Filipa Turka. Pro strany typu ODS to znamená návrhy redukovat do maximálně srozumitelné podoby, balit je do atraktivního marketingového hávu a opatřovat je bombastickými titulky.

Co je dnes pravice

Žijeme v době, ve které vítězí populismus. Konkurovat se mu dá, jen pojme-li tradiční politik za své některé z jeho vlastních charakteristik. V ideálním případě téměř všechny mimo těch obsahových. ODS tak musí povinně balancovat mezi dvěma pozicemi: musí redefinovat, co pravice v současném světě znamená, a současně své myšlenky prosazovat, i když se hraje podle jiných pravidel než dřív.

Tradicionalisté a nostalgici, kteří by v řadě za Kupkou rádi viděli „trhem a Klausem“ řízenou ODS, zaspali dobu. Pravicové zaměření strany se totiž musí hodnotit vždycky v kontextu. V devadesátých letech byla Klausova strana nefalšovaným hegemonem, dlouhodobými partnery jí byla ODA a lidovci, „sociální svědomí“ pravicových vlád. Hlavní protivník byl tehdy čitelnější: silná sociálně demokratická levice doplněná o komunisty.

Dnes je však český stranický systém mnohem pestřejší. Relevantní politická agenda se rozšířila i na jiná témata než pokládání ekonomických a sociálních základů nové demokracie. Pro nemalou část voličů jsou klíčová kulturní témata, stále zásadnější se stává i otázka bezpečnosti a zahraničněpolitického ukotvení. To do politiky na nejvyšší úrovni dřív neproniklo, případně se jednalo o součást polistopadového konsensu, který zpochybňovali jen ti nejtvrdší extremisté.

Levopravá osa je dnes překryta dalšími. Výsadní postavení tu mají štěpení konzervativci-liberálové a konflikt nacionalistů s kosmopolity. Právě ODS dlouho předpokládala, že první jmenovaná štěpní linie tak vlivná nebude, že bude možné zůstat pověstně „hodnotově konzervativní, ekonomicky liberální“. Jenže právě vstup nových témat do nejvyšší politiky pak zvýrazňuje vnitrostranické rozdíly, které jsou nezřídka generační. A každý takový typ viditelné nejednoty v časech, kdy zjevně mnoho voličů znovu poptává efektivní a rychlé vládnutí, musí ODS nutně oslabit.

Aby ods měla šanci

Pro stále víc voličů jsou navíc nositeli politiky výrazné osobnosti, „kluci a holky z plakátů“. Hodní a laskaví se do nejvyšších pater, kde se střílí, příliš nehodí. Obzvlášť ne v momentě, kdy je nejvýraznějším politikem excentrický, emoce dštící miliardář. Tomuto stylu se musel nakonec přizpůsobit i prezident republiky, kterého před každodenním konfliktem chrání aura Pražského hradu. Sotva se jí tak vyhne strana, která aspiruje na pozici „lídra opozice“. Půl roku po zvolení Kupky je znatelný jeho posun od „hodného chlapce“ k důraznému sekerníkovi. Poslední debaty dávají znát, že za svého úhlavního nepřítele si z vlády vybral ministra zahraničí Petra Macinku.

Aby značka ODS měla do budoucna šanci, musí být ve svém boji srozumitelná a důvěryhodná. Nestačí se rozejít s kmotrovskou minulostí. Uspěje tehdy, když si jejího lídra budou potenciální voliči spojovat se specifickým politickým konfliktem a prezentací atraktivního programu. Do budoucna totiž nepůjde o lákání pravověrných, nýbrž těch nerozhodných.