Ošidnosti revolucí: Politici raději sázejí na skandály, než aby vedli lid na barikády
Naše politická reprezentace se během stále teplejších letních měsíců zmůže zpravidla jen na upocené aféry a skandály kolem veřejných peněz, přičemž uplatňuje tisíceré způsoby, jak si dělat veřejně ostudu. Naproti tomu takoví Francouzi, v dané věci historicky nepřekonatelní, situovali do jarního a letního období většinu státních převratů a povstání. S jakým výsledkem, to už je věc jiná. Častý výskyt revolucí v novodobých dějinách ukazuje, že revoluce většinou nenaplní očekávání v ně kladená, a musí být proto následovány revolucemi revizními.
Kalendářní skutečností je, že Bastila padla 14. července a vládě Ludvíka Filipa Orleánského (1830–1848) se podle data jejího dramatického nastolení právem říká červencová monarchie. Neúspěšná povstání s cílem tuto monarchii svrhnout proběhla v červnu 1832, v dubnu 1834 a v květnu 1839. Definitivní konec panování mezitím značně zprofanovaného krále Hrušky nastal, pravda, v únoru 1848, ale již bezprostředně následující revoluce v červnu téhož roku ukázala, že tu šlo víceméně o výjimku z pravidla.
Jiné národy se Francií v tomto ohledu evidentně neinspirovaly. Angličané uskutečnili svou „slavnou revoluci“ na podzim roku 1688. V Rusku svrhli cara v únoru a bolševici se tam vzápětí samonastolili v říjnu, nebo snad v listopadu. Naši dosud nevyhynuvší komunisté se slzou v oku vzpomínají na svůj „vítězný“ únor a koneckonců také vlna demokratických revolucí proběhla v bývalém sovětském bloku na sklonku podzimu a počátkem zimy 1989.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
