Válka v Íránu může mít opačný výsledek, než se čekalo. Vzroste hlad po jaderných zbraních?
Válka Spojených států a Izraele proti Íránu má vedle zjevných dopadů na světovou ekonomiku a nestabilitu v regionu i méně viditelné důsledky. Některé z nich se mohou projevit až v delším časovém horizontu. Jedním takovým je třeba očekávatelný hlad po jaderném zbrojení. Dění nejenom v Íránu, ale i ve Venezuele a na Ukrajině dokazuje, že nehledě na ostatní strategické páky je jaderné odstrašení tím možná posledním garantem bezpečnosti v současném světě. Ať už se bavíme o zločinné diktatuře, nebo svobodné zemi.
„Rusové nejsou blázni, aby se pouštěli do operace, která jim přinese více škody než užitku.“ Tak pravil tehdejší český prezident Miloš Zeman v rozhovoru pro MF DNES 17. února 2022. Jen pár dní poté se ukázalo, že Rusové skutečně blázni jsou a invaze na Ukrajinu se skutečně děje. Ještě donedávna si mnozí analytici mohli myslet, že velký útok na Írán je podobné bláznovství. Veškeré indicie po dlouhé roky napovídaly, že to není dobrý nápad. Velká strategická hloubka Íránu, nepřehledný a složitý terén, i přes mezinárodní izolaci stále relativně funkční ekonomika a především kontrola nad Hormuzským průlivem, jednou z nejvýznamnějších světových obchodních tepen, dokázaly přesvědčit všechny dosavadní americké administrativy za posledních padesát let, že napadat Írán je vysoce riskantní, ne-li bláznivé. Obě zmíněné války ale běží, liší se svými důvody a spravedlností, byť nedávají příliš logiku.
Jediná šance
Jestli se nyní v Perském zálivu potvrdil nějaký geopolitický axiom, tak ten, že jedinou zárukou nedotknutelnosti a přežití v dnešním světě je držení jaderných zbraní. Ani velikost území, síla armády či možné ohrožení světových ekonomických tepen jako Hormuzského průlivu nejsou dostatečnými riziky, která by dokázala odradit někoho naturelu Donalda Trumpa či Vladimira Putina od útoku. Íránský jaderný program vyprovokoval intervenci relativně těsně před tím, než ji mohl odvrátit.
Toho si musel všimnout každý autoritář či despota, kterých na světě máme. Určitě si toho všiml severokorejský diktátor Kim Čong-un, který koncem března v projevu k Nejvyššímu lidovému shromáždění řekl, že „teroristické činy a agresivní akce, kterých se Spojené státy dopouštějí po celém světě“, zcela ospravedlňují jeho úsilí o vybudování jaderného arzenálu.
Kdo ví, jak by dopadli Saddám Husajn, Muammar Kaddáfí nebo Nicholás Maduro, kdyby mohli na poslední chvíli zaštěrkat atomovým kufříkem, jako to udělal Vladimir Putin na podzim 2022. Tehdy hrozilo, že se Ukrajincům podaří rozbít frontu a zatlačit Rusko zpět. Bidenova administrativa uvěřila, že je padesátiprocentní šance, že Putin jaderné zbraně na Ukrajině použije, což značně ovlivnilo americký přístup k válce. Jak zjistil Bob Woodward ve své knize War, prezident Biden tehdy svému poradci pro národní bezpečnost Jaku Sullivanovi řekl: „Putin se nenechá z Ukrajiny vyhnat, aniž by použil taktické jaderné zbraně. Takže jsme v patové situaci.“ Dovolil by si dnes někdo zabít ajatolláha Chamenejího, kdyby byla alespoň padesátiprocentní šance, že se to obrátí v jadernou odvetu?
Bidenův citát zároveň ukazuje hořkou a prostou pravdu našeho světa. Je jedno, nakolik je režim zkorumpovaný, nelidský, podlomený či zpátečnický. Jakmile disponuje jaderným arzenálem, druzí přetrpí takřka cokoliv, co udělá svým lidem či dalším zemím. S tímto na zřeteli dnes musejí uvažovat nejenom diktátoři, ale i státy, které to se svobodou a demokracií myslí vážně.
Evropský jaderný program?
Lze očekávat, že po těchto zkušenostech bude časem růst hlad po atomových zbraních ať už mezi diktátory, či demokratickými státy obávajícími se o svou bezpečnost. Tím spíš, když dosavadní bezpečnostní záruky dostávají čím dál více na frak. Mnohokrát se v posledních letech debatovalo nad tím, že jaderné zbraně by zaručily celistvost Ukrajiny mnohem lépe než náhradní a zcela vyprázdněné Budapešťské memorandum.
S vyostřující se rétorikou Donalda Trumpa vůči spojencům v Severoatlantické alianci přijde zřejmě na přetřes i potřeba vlastních jaderných zbraní. V Evropě jimi disponuje Velká Británie a Francie. Nizozemské a německé letectvo mají oprávnění na svých letounech v případě nutnosti a se schválením americké armády vozit atomové zbraně Spojených států. USA dále udržuje svůj jaderný arzenál na základnách NATO v Turecku. V případě stažení Spojených států z Evropy, či dokonce vystoupení z aliance, jak o tom nedávno Donald Trump mluvil, by se východní Evropa stala takřka nekrytou. Nahradil by americké síly francouzský „jaderný deštník“, jak o něm nedávno hovořil Emmanuel Macron? Nebo vlastní jaderný program některých silných hráčů, jako třeba Polska? Kdo bude příštím členem tzv. Jaderného klubu, ukáže teprve čas. Už nyní ale víme, že jaderné zastrašování není minulostí pohřbenou v dějinách studené války.
