Vít Vlnas: O Achilleově štítu a samozřejmosti války. Jak jsme podlehli dojmu, že válka už tu nemůže být
Je to příběh, který si snad ještě většina alespoň trochu vzdělaných lidí pamatuje ze školních let. Odehrává se sice v době bronzové, avšak vzhledem k tomu, že lidské uvažování se od těch časů nijak zvlášť nezměnilo, zůstává aktuální i dnes.
Superhrdina Achilleus se urazil, odmítl bojovat proti Trójanům, povaloval se ve stanu a pobaveně sledoval, jak protivník stíhá Řeky jednou nevýhrou za druhou. Když už to s Achajci vypadalo kriticky, souhlasil Achilleus alespoň s tím, aby ho v boji zastoupil jeho přítel Patroklos, kterému za účelem oklamání nepřítele zapůjčil vlastní luxusní zbroj. Psychologická zbraň zafungovala zprvu skvěle. Patroklos si nevedl na bitevním poli vůbec špatně a Trójany zachvátil strach v domnění, že proti nim stojí nepřemožitelný Achilleus. Pak zasáhla boží moc, která se v průběhu celé trojské války projevovala jako nečestná a nesportovní. Bůh Apollón srazil Patroklovi z hlavy přilbu, zlomil mu kopí a uvolnil pancíř. Vrazit za těchto okolností oslabenému bojovníkovi oštěp do slabin bylo pro trojského vojevůdce Hektóra hračkou. Nad mrtvým Patroklem se odehrála zuřivá bitva (rvali se tam jak oheň, napsal Homér), v níž nakonec Řekové vybojovali hrdinovo tělo. Achilleova nádherná zbroj připadla Hektórovi.
Achilleus rázem vzplál touhou pomstít přítelovu smrt. Nemohl se však pustit do boje nahý; ztracená zbroj navíc byla cennou rodinnou památkou, protože válečníkův otec Péleus ji dostal od olympských bohů jako svatební dar. Mořská bohyně Thetis, Achilleova matka, se urychleně vypravila za božským kovářem Héfaistem, jenž se na její prosbu ujal výroby nové zbroje. Nejprve vykoval kruhový štít. Malíř Rubens jej zachytil jako hladký, podobný štítům, jaké ještě za třicetileté války tu a tam nosili pěší rondašíři. Homér v osmnáctém zpěvu Íliady ovšem pojal tento artefakt jako velkolepou metaforu struktury světa. Jako promyšlený celistvý poetický obraz kosmu a lidské společnosti v něm.
Uprostřed kruhu znázornil Héfaistos zemi, moře a nebe a při jeho okrajích činnosti zajišťující lidskou existenci po fyzické a duchovní stránce: zemědělské práce a posvátný tanec. Čestné místo připadlo protějškovým obrazům města ve válce a města v míru. V mírovém městě probíhá soud a svatba, dva akty zaručující přežití lidstva jako druhu a jako společenství řídícího se zákony. Město ve válce představuje kořist, o niž se na Achilleově štítu svádí urputný boj. Po boku válečníků kráčí Svár a Hřmot a Smrt zhoubná tu svírá muže… Smrt je také nakonec jediným vítězem války.
Homérův obraz světa z Achilleova štítu, nejstarší metafora svého druhu, která se nám v evropské kulturní tradici dochovala, není v principu pesimistický. Jen říká, že válka byla, jest a bude vždy a všude protipólem míru. Že mír definuje válku a naopak.
Příliš snadno jsme podlehli představě, že se minimálně euroamerické civilizaci podařilo z homérského kruhu vystoupit a vytěsnit válku mimo „naše“ geografické a mentální hranice. Posléze nás ale pomalý, cyklický běh Íliady, v němž nad lidmi stojí bohové a nad bohy Osud, opět jednou dostihl. A některé paralely jsou přinejmenším zarážející. Když Agamemnón a Meneláos vypluli k maloasijským břehům, bezesporu si mysleli, že se pouštějí na pouhou rutinní trestnou výpravu, pokud to nechceme škodolibě nazvat dokonce speciální bezpečnostní operací. Jejich válka se protáhla na dlouhých deset let. Kdo chce, ať věří, že se vedla kvůli únosu krásné Heleny. Mocná a bohatá Trója, která přitahovala nájezdníky po staletí, ovládala mořskou úžinu známou jako Helléspontos neboli Dardanely. Klíčovou dopravní tepnu mezi Evropou a Asií, jejíž strategický význam můžeme bez obav přirovnat k dnešnímu významu Hormuzského průlivu. Tedy lokality, o níž většina našich spoluobčanů nikdy předtím neslyšela, dokud to nezačalo ošklivě zvyšovat ceny na čerpacích stanicích. Toť jen jeden z mnoha dokladů, že staré eposy mají velmi jemný sluch.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
