Sebevražda slabé Evropy: Trump je šílenec, ale Ameriku potřebujeme, jinak zamíříme do pekel
Vliv Evropy na události ve světě dál oslabuje. Válka na Ukrajině ukázala, že bez pomoci Ameriky by už nohy ruského mužika pravděpodobně korzovaly po ulicích v Kyjevě. Krvežíznivý Putin musí také brát v potaz, že jaderné odstrašení Spojených států přispívá k bezpečnosti na našem kontinentu. Když teď ale chtěl Donald Trump kvůli válce proti Íránu pomoci ochránit obchodní trasy v Hormuzském průlivu, uslyšel z Bruselu sborové – ne! „Toto není válka Evropy, ale v sázce jsou přímo zájmy Evropy,“ prohlásila nejvyšší diplomatka EU Kaja Kallasová. Jenže pokud jsou v sázce naše zájmy, měli bychom s USA spolupracovat. Jinak to může oslabit jak NATO, tak bojující Ukrajinu.
Většina evropských politiků trousí velkohubá prohlášení, přestože mocenská a vojenská pozice našeho kontinentu je stále slabší. Například na rozbouřeném Blízkém a Středním východě. Mnozí tam registrují, co Evropané říkají, ale nikdo si z toho nic nedělá. Neovlivňuje to prakticky nic. Největší evropskou touhou, která ovšem hraničí s geopolitickou slepotou, u toho je, aby se nás už konečně exhibicionista Trump na nic citlivého ohledně válčení, zbrojení a obrany neptal. „Evropa se konečně postaví na vlastní nohy,“ říká k tomu José Manuel Albares, španělský socialistický ministr zahraničí.
Takový postoj je nejenom naivní, je sebevražedný. Proč? Evropa nemá dostatečné kapacity a zejména postrádá politickou vůli, aby mohla v NATO fungovat bez amerického velení a vedení.
Jak v oblasti obrany a bezpečnosti v současnosti fungují vztahy Evropy a Ameriky, ukázaly poslední velké události, které sledoval či sleduje v přímém přenosu celý svět. Když na začátku ledna speciální americké jednotky přiletěly do venezuelského Caracasu a odvezly si zločinného prezidenta Madura, evropští politici o tom „chytali“ informace z mobilu a televize. To samé se opakovalo koncem února, kdy Izrael a USA zaútočily na Írán. Momentálně Washington také vyjednává o ústupcích se zkrachovalým režimem na Kubě. Evropa měla na všechny tyto kroky zhruba stejný vliv jako africký Kamerun.
Tak či tak, okatá neochota pomoci na Blízkém východě Americe, je strategická chyba. I když je zřejmé, že politici jako prezident Donald Trump, viceprezident J. D. Vance nebo ministr obrany Pete Hegseth jsou často nevyzpytatelní až nesnesitelní.
Jedním z nebezpečných dopadů současného evropsko-amerického pnutí by mohl být ještě větší odklon Spojených států od řešení války na Ukrajině. Když Kallasová za souhlasného mručení dalších evropských farizejů říká, že bitva o Írán „není válka Evropy“, tak by se mohlo stát, že Trump prohlásí, že „válka na Ukrajině je čistě věcí Evropy“ a ať si s ní poradí sama. A že to skutečně je primárně věcí Evropy, je nasnadě. Pokud by nastal tento scénář, bude to problém především pro bojující Ukrajince. Potom se musíme ptát – a co když vyhraje Rusko? Co bude s Evropou dál? Pomůže nám Amerika?
Kreml se totiž s Evropany o ukončení války na Ukrajině odmítá bavit. Reaguje jen na Američany, a to ještě ne vždy, a už vůbec ne podle představ Západu. Rusko neustoupilo ze svých nehorázných požadavků od roku 2022, kdy zahájilo agresi proti sousednímu státu, ani o píď. Jakou roli při možném řešení války mezitím sehrála Evropa? Ano, pomáhá Ukrajině, což je dobře, ale na Putina páky nemá.
Když v únoru dorazili do Moskvy francouzský poradce pro národní bezpečnost Emmanuel Bonne a poradce prezidenta Macrona Bertrand Buchwalter, tak během rozhovorů naléhali na ruskou vládu, aby přijala větší roli pro evropské partnery ohledně řešení situace na Ukrajině. Putinův poradce Jurij Ušakov jim odpověděl: „Promiňte, ale vlastně ne. Jděte do háje.“ Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov pak k tomu dodal: „Evropané nechtějí mírovému procesu pomáhat“ a že když francouzská delegace navštívila Moskvu, „nepřivezla žádné pozitivní signály“. To je ze strany Rusů neomalenost jim vlastní. Ale je za tím i taktika, jak Evropu od řešení odstřihnout či jí omezit. A my momentálně nemáme žádnou možnost, jak to změnit. Něco může udělat Trump a Amerika. Když se ale Evropa „konečně staví na vlastní nohy“, ať se o to pokusí… Vždyť Kaja Kallasová na bezpečnostní konferenci v Mnichově tvrdila, že „Rusko není žádná velmoc“.
Pravda je ale taková, že nejednotná Evropa nedokázala válku s „nevelmocí“ na svých hranicích zastavit, a dokonce jí někdy ani nechtěla rozhodnout ve svůj prospěch. A situace s postavením Evropy se nebude zlepšovat. Nic tomu nenasvědčuje.
Vstupovat přímo do války, nebo se na ní nějak výrazněji podílet, by mělo být poslední možností, jak situaci řešit. Absolutně tuto možnost vyloučit, jak to dnes dělají Evropané, svědčí ale o politické paralýze a nedostatku odvahy jednat. Ti, kteří se omezují na jen na šermování slovy, přenechávají realitu těm, kteří vytvářejí fakta. Evropané se rozhodli částečně na Ukrajině a úplně na Blízkém východě zůstat na divácké galerii. Pokud je ale strategicky významná vodní cesta (Hormuzský průliv, na druhé straně Rudé moře) omezována, napadána či blokována, není to regionální problém. Není to jen problém Ameriky, Izraele a Blízkého východu. Je to i přímý útok na ekonomické zájmy Evropy. A ty máme bránit za každou cenu. Stejně jako na Ukrajině. Ani tam to není jen válka za ukrajinskou nezávislost a svobodu, ale i za budoucí bezpečnost Evropy.
Evropa nemá na co čekat. Svět, ve kterém bylo respektováno mezinárodní právo a ve kterém stačily diplomatické domluvy, už neexistuje. Bez ohledu na to, co si přejeme a co je správné. Jsme svědky návratu geopolitiky v brutálním provedení. I v brutálním provedení Donalda Trumpa. Může si Evropa za takové situace dovolit nejednat? Může si dovolit odmítat pomoc Spojeným státům při některých vojenských operacích? Je v našem zájmu zůstat stranou? Pokud Evropa odpovídá, že nebudeme Americe pomáhat, tak mám pochybnosti, jak v budoucnosti obhájí své zájmy. Skutečně se bojím doby, kdy velkou moc Ameriky definitivně odmítneme a naše osudy budou ve zlomových okamžicích řídit lidé jako Ursula von der Leyenová, Macron, Starmer, Merz, Babiš, Fico a Orbán.
