Vladimír Špidla chce vzkřísit sociální demokracii. Najde pro svůj projekt spojence i voliče?
Nová sociální demokracie. Tak zní pracovní název strany, kterou chce založit a nejpozději v červnu zaregistrovat bývalý předseda České strany sociálně demokratické (ČSSD,) expremiér a pozdější eurokomisař Vladimír Špidla. S novou stranou chce Špidla oprášit tradiční sociálně-demokratické myšlenky a programové postupy, s nimiž partaj oranžové růže kdysi tolik bodovala u voličů. Úkol, který si před sebe postavil, je však nesmírně obtížný. České politice totiž už dávno nedominuje tradiční pravo-levý nebo liberálně-sociální názorový střet. Politika se vyprázdnila, zhrubla a zklipovatěla do sociálních sítích. A v takových kulisách bude Špidla hledat pro svůj projekt spojence a voliče velmi těžko. Nikde však není psáno, že je nakonec přece jen nenajde.
Oživit a vzkřísit značku sociální demokracie však bude velice těžké. Tato nejstarší česká politická strana (nyní pod logem SocDem) se v loňském roce před volbami do sněmovny hanebně spustila s komunisty v rámci projektu Stačilo!. Od něj si jidášské duo Michaela Maláčová a Lubomír Zaorálek slibovalo teplé poslanecké křesla alespoň pro své zadnice. Voliči však tento kalkul potrestali a poslali poslední věrolomné rádoby sociální demokraty a komunisty do propadliště dějin. Ze sociální demokracie utekly poslední známé tváře a to, co v této straně zbylo, je pralesní liga jakýchsi figurek, které nikdo nezná a nikoho nezajímají.
Nyní se tu však rýsuje pokus o obnovu či zmrtvýchvstání idejí, na které před dvaceti lety slyšely stovky tisíc či miliony Čechů. Jde například o podporu sociálního státu, zavedení daňového systému s „rozumnou“ progresí a narovnání zdanění majetku a práce. Hlásání a prosazování těchto myšlenek pomohlo hned několika sociálním demokratům do premiérského křesla. Od té doby však uplynulo mnoho času a vše se změnilo. Doba, podoba tuzemské ekonomiky, ale i nálady ve společnosti či ekonomické potřeby lidí. Našinci přestali poslouchat diskuse a zamýšlet se na idejemi, místo toho propadli jednoduchosti sociálních sítí a začali natahovat ruku s tím, že mají na všechno nárok. A významná část politické scény na to naskočila a lidem dala, co po ní chtěli. Ostatní strany, které na takovou hru nepřistoupily, dostaly na frak.
A právě tohle bude na potenciálním návratu nového Špidlova projektu to nejtěžší. Pokusit se lidem vysvětlit, že jejich současná politická očekávání jsou zdeformovaná a že se stali pouhými hračkami v rukou pár vypočítavých jednotlivců. Asi nebude příliš chybné tvrdit, že většina někdejších sociálně-demokratických voličů utekla k Babišovi nebo Tomio Okamurovi. Ti si nikdy s fakty hlavu nelámali a slibují lidem to, co by si Špidla a spol. ve své době nedovolili.
Ale pozor, ať zase nevynášíme sociální demokraty do nebes. ČSSD nebo posléze SocDem si svůj pád zasloužila! Strana postupem času zpyšněla, zpanštěla a zdegenerovala. Její členové se zamotali do řady skandálů a leváren. Ve svých řadách vykrmovala spoustu prospěchářů a křiváků, kteří stranickou legitimaci používali jen pro vlastní mocenský a ekonomický vzestup. Ti pak při náznacích neúspěchů ze strany prchli. Buď se stáhli do ústraní, nebo se v dresu jiných stran o něco později vrátili či vracejí na výsluní. Není jich málo. Všiml si toho někdo?
Ale pojďme dál. Před loňskými volbami do Poslanecké sněmovny řada tradičních sociálních demokratů řešila velké dilema: zda to dát komunistickému Stačilo! (s kandidáty SocDem), nebo to dát jiné straně nebo nejít volit vůbec. Po aktuálním oznámení Vladimíra Špidly těmto lidem může svitnout naděje, že zase půjdou volit podle svého přesvědčení. Nicméně kolik takových lidí v Česku ještě zbylo? Uvěří tomu, že Vladimír Špidla jim znovu přinese něco, pro co kdysi hlasovaly stovky tisíc lidí? Asi těžko.
O Vladimíru Špidlovi si můžeme myslet cokoliv. Ale jedno se mu musí nechat. On byl vždy ztělesněním sociálního demokrata a věřil tomu, co dělal a říkal. Že to byly občas utopistické či nerealistické myšlenky, je v tuto chvíli druhotné. Nikdy se však nezpronevěřil tradicím české sociální demokracie, nezaprodal svoji stranu komunistům a stál na straně lidí, kteří byli páteří elektorátu této strany. Nyní zvedl z bahna potrhaný a špinavý sociálně-demokratický prapor a rozhlíží se, jestli ho vůbec někdo pozoruje a třeba se i k němu přidá. Pro svůj projekt potřebuje spojence, ale i voliče. Načasování zmrtvýchvstání strany zvolil ideálně jen několik měsíců před komunálními a senátními volbami. V nich může jen překvapit. A vsadím si na to, že v některých tradičních levicových baštách není úplně bez šance.
